Úvahy otce na otcovské v norském podání (aneb rovnoprávnost)

TL;DR:
Norská rodičovská je kratší, za plný plat a vystřídají se na ní oba rodiče. Takže se oba musí umět o to dítě postarat. Oba si vyzkouší, „zač je toho loket“, ale i užijí nádherné chvíle a mohou naplno z první ruky sledovat vývoj své ratolesti. Není prostor tu hrát hry na zneuznanou nedoceněnou zapšklou matku, jejíž práce si nikdo neváží. Oba se podílejí. Oba mohou lépe pochopit, co skýtá role toho druhého.

Původně jsem si říkal, že se ke své zkušenosti otce na rodičovské již vyjadřovat nebudu. Je to už dlouho. Už je to nerelevantní. Už je to rok a kousek zpátky. Jenže pak přišel na Facebooku jistý pamflet, který mě přiměl si tu přeci jen otevřít pusu... a možná to kvůli tomu pamfletu bude i v mírně militantnějším duchu, než jsem měl původně v plánu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Faktická část

Začněme trochou faktů. Norsko je krásná země v mnoha ohledech. Celkové nastavení společnosti mnohem více směrem k rovnoprávnosti je nepochybně jednou z nich. I když moje české já se někdy nemůže zbavit dojmu, že je to trochu na sílu. Na druhou stranu mi nepřijde, že mírná regulace státem v tomhle ohledu by byla ke škodě. Spíš naopak, pomáhá. A to v mnoha oblastech. Takže k těm faktům:

• Rodičovská trvá standardně buď 49 týdnů (cca 11 měsíců) při měsíční výplatě ve výši 100% platu, co člověk normálně vydělává, nebo 59 týdnů (cca 13 měsíců) při 80%.
• Rodič na rodičovské je zaměstnancem státu, který je státem placený za výchovu dítěte během standardní pracovní doby ve všední dny. Peníze nejsou sociální dávka, je to výplata. Je explicitně řečeno, že po večerech a o víkendu náleží péče o dítě oběma rodičům. Z toho mimo jiného plyne, že se z rodičovské platí odvody, tedy se počítá do důchodu. A vzniká z ní právo na placenou dovolenou další rok (kdybyste v Norsku rok nepracovali, další rok nemáte nárok na placenou dovolenou).
• Matka odchází z práce 3 až 12 týdnů před termínem, podle svojí vůle (pokud zdravotní důvody nenutí odejít dřív, pak by se to samozřejmě neodečítalo z celkové délky).
• Prvních 6 týdnů po porodu si může vybrat pouze matka.
• Zbývající dobu si mezi sebou dělí matka a otec (spolumatka) podle vlastního uvážení, ale je dáno, že minimálně 15 týdnů (cca 3 měsíce) by si z kvóty měl vyčerpat každý z rodičů. Pokud by se rodiče nevystřídali, přijdou o peníze za těch 15 týdnů. Když jsem byl na rodičovské já, bylo to o 5 týdnů méně, než teď. Mění se to docela často podle toho, kdo zrovna sedí ve vládě.
• V systému existuje značná flexibilita, volno si rodiče mohou vybírat klidně na střídačku, např. podle dní v týdnu. Rovněž se dá vybrání rodičovské odložit do cca až 3 let.
• Každý z rodičů si může po skončení rodičovské vybrat až rok neplaceného volna, kdy mu zaměstnavatel musí držet místo.

V praxi to vypadá nejčastěji tak, že matka si bere první část, pak se rodiče vystřídají a zbytek do konce (minimálně ty 3 měsíce) si bere sekundární pečující osoba. Pro zjednodušení, jasnost a vzhledem k určení textu pro české čtenářstvo mi odpusťte, že jí pro teď někdy budu říkat otec.

Rodičovská má tedy celkově jen cca třetinovou délku „klasické“ rodičovské v Česku. Nechci se tu pouštět do sáhodlouhé diskuse, co je lepší, ale pár poznámek si neodpustím. Někteří zástupci z obou národů by se byli ochotni pohádat do krve za svůj názor, že cokoliv jiného než ten 1, nebo 3 roky dítě jednoznačně poškodí a kdo chce cokoliv jiného, je špatný rodič a patří do pekla. Poslední dobou se obzvláště na českém internetu objevují hodně hlasité výkřiky samozvaných odborníků (kteří ve skutečnosti o problematice skutečně nic nevědí, ano, mluvím o téhle figurce), jak dítě musí být s matkou do tří let, protože je to pro něj prostě nejlepší a matky by se měly stydět, když neplní svou roli. Někteří Norové by zase řekli, že kdokoliv bude dítě držet doma déle než rok ho bude ochuzovat o interakce v kolektivu a dítě se nikdy nenaučí pořádně vyjít s ostatními, což je trestuhodné. Každý by se rval za to svoje. Nutno dodat, že Češi mi v tomhle přijdou krapet militantnější. Přitom, krajané prominou, mi nepřijde, že by ty 3 roky měly na populaci nějaké pozitivní účinky. Že by Češi byli nějací více psychicky vyrovnaní, nebo společensky adaptovaní, než jiné národy, kde děti nejsou s primární pečující osobou 3 roky, tak to tedy z mého pohledu nejsou. Možná spíš naopak (čímž neříkám, že je příčina právě v dlouhé rodičovské). Než jsme se rozhodli popudit proti sobě oba národy a nechat Erika doma cca 1 a 3/4 roku, věnoval jsem velmi netriviální množství času vyhledávání a načítání reálných objektivních údajů na tohle téma. Faktem zůstává, že i rozsáhlejší metastudie jsou velmi nekonkluzivní. Prostě co je pro dítě nejlepší, závisí na moc proměnných. Frustrovaný rodič, co bude na dítě 2 ze 3 roků křičet, protože mu z věčné rodičovské hrabe, napáchá rozhodně více škody, než kdyby dítě šlo v roce do školky. A na druhou stranu, když dítě půjde v roce do školky, možná se v některých ohledech nerozvine tak rychle, jak by se mohlo rozvinout za plné pozornosti 100% vyrovnaného milujícího rodiče. Ale zase ne každé dítě bude skákat do stropu radostí z toho, že bude mít rodiče stále za zadečkem. A jak objektivně poznat, co je pro to konkrétní dítě nejlepší. A takhle bychom mohli pokračovat.

K výše popsanému ještě nutno dodat, že místní školka (v ČR pro nejmladší věkovou skupinu jesle) je něco trochu jiného, než co by většina čtenářů očekávala. Např. je tu min. jeden vychovatel na 3 děti (s výjimkou pro rodinné školky do 8 dětí, kde je to 1 na 4). Nikdo z vychovatelů by si nedovolil na děti křičet, nebo s nimi nejednat slušně a s respektem.

Jedněmi z důsledků kratší mateřské a střídání rodičů je např. to, že je pro matku daleko menší problém se vrátit po kratší době zpět do práce a neměkne jí doma mozek. Nebo to, že zaměstnavatelé vědí, že i když najmou muže, stejně jim zmizne na rodičovskou, takže si nepomůžou. Asi druhý nejčastější model totiž je, že si rodiče rozdělí rodičovskou přesně půl na půl.

Moje slinty

Ale sliboval jsem úvahy otce na rodičovské, že. Takže konec faktů. Následující odstavec jsem napsal před rokem bezprostředně po skončení svojí kvóty:

Jsou tomu tři týdny, kdy skončilo doposud nejdelší období od chvíle, kdy jsem dokončil školu, po které jsem nic neprogramoval. Ani nečetl kód nikoho jiného. Ani jednu řádku. Místo toho jsem měnil plíny, plazil se po podlaze, krmil (ne sebe, na to většinou nebyly vhodné podmínky, protože mi moje jídlo mermomocí chtěl někdo sníst), fungoval jako držátko a opěrka, ale i jako strážce spánku a ochránce, předváděl zvuky zvířátek a dělal spoustu dalších věcí. A moc jsem si to užil.

Víte, ten předchozí odstavec to docela dobře shrnuje. Jako otec, co si užil doma neopakovatelné 2 a půl měsíce s naším dítětem, musím ale ještě říct následující (ne vždy dobře spojitelné a sjednotitelné) myšlenky:

• Jsem moc rád, že jsem u toho mohl být. Náš vztah s Erikem to posunulo na úplně jinou úroveň, než když jsem byl většinu jeho bdělého dne v práci. Víc si na mě zvykl a já na něho. Víc jsme se na sebe napojili.
• Vědomí, že se budu o Erika brzy výhradně starat na plný úvazek mě motivovalo víc se zapojovat i před tím. I když jsem byl zrovna unavený a tak trochu na vážkách, jestli v tu konkrétní chvíli nedělat raději něco jiného, přimělo mě to aktivněji se účastnit péče o Erika. I když jsem o to v ten moment nestál. Ale věděl jsem, že dostanu svou jedinečnou šanci trávit svůj čas s Erikem a chtěl jsem na to být co nejlépe připravený, abychom z toho měli oba maximum.
• Být na rodičovské je namáhavé. To nikdo nikdy nezpochybňoval. Ale seriózně, není to „tak strašné“, jak některé české ženy trpící syndromem zneuznaných matek líčí.
• Ano, musíte přes den vyprat (plíny i normální oblečení, pokud jste částečný ekobio otec) a stále přebalovat, uvařit nějaké to jídlo, které se dá do drobečka nasoukat (což se pak ne vždy povede), převléct pročůranou postel a dítě, omýt ze sebe a z drobka blitečky, poklidit, pak znovu poklidit a průběžně ještě dvacetkrát, nedojdete si sami na záchod, nemáte čas na sebe a hlavně musíte mít pozornost stále napnutou, aby se něco nestalo. Ale... nemusíte řešit, že je co nejrychleji potřeba nahodi zpět spadlý systém, kvůli kterému pár set tisícům lidí právě vypadlo internetové streamování, nemusíte balancovat na ostří nože, když se snažíte při code review kolegovi vysvětlit, proč je jeho práce jen kupa sr*ček, ale zároveň ho u toho nechcete urazit, i když víte, že se stejně už nezlepší, nikam neposune. Nemusíte z minima vstupů odhadovat, jak pro nového zákazníka nadimenzovat nový systém za milióny, aby správně fungoval. Nemusíte být naštvaní, že nemůžete dělat na svém pracovním projektu a místo toho opravujete velkou část své pracovní doby chyby svých kolegů. Vaše dítě je váš projekt. A čas na něj máte 100% rezervovaný. A vidíte, jak vám krásně roste pod rukama.
• Můžete si udělat krásný, klidný denní režim. Sice s ne úplně pevným časováním, ale nemůžu zapomenou na ty každodenní dvouhodinové procházky lesem s kočárkem. Výlety do města za Anežkou do práce, aby přes den mohla nakojit, i když jsem byl s Erikem já. Měl jsem denně čas vařit, byť byl repertoár omezený na to, co lze s klidným srdcem narvat do dítěte. Taky jsme si spolu hráli. Čas vymezený jen na to. Ne tak na půl, když máte myšlenky někde jinde.
• Celá otcovská je výrazné přerušení zaběhlého rytmu. Neděláte najednou skoro nic z toho, co jinak tvoří stereotyp vašeho života. Máte obrovskou spoustu času (procházky s kočárkem, kdy dítě spí) rezervovaného na to, abyste si mohli přemýšlet o životě, přehodnocovat, bilancovat...
• Střídání rodičů na mateřské má za důsledek, že obě strany si dovedou lépe představit, jaké to je... tahle věta znamená, že jako OBĚ strany si to dovedou představit.
• Přijde mi, že se opravdu hodně českých žen rádo staví do role trpitelek. Mimibazartalkem by se vedle bydlenek a snažilek řadily jako trpilky, což je vlastně podmnožina bydlenek. A všiml jsem si toho i u těch, které mají partnery, řekněme, ne úplně "tradičního" smýšlení. Je to takový národní sport, nebo co. Žena trpí, muž je neschopný a neváží si jí, ani toho, co dělá na mateřské. A běda jak není neschopný nebo si jí váží! Na můj vkus jsem absolvoval až moc rozhovorů, kde příslušná trpilka vlastně nebyla ochotna akceptovat myšlenku, že si někdo, přesněji nějaký muž, NEmyslí, že se "na mateřské jen ulejvá". Některé se dokonce cítily ohroženy tím, že když je s tím dítětem chlap, tak se vlastně nic tak extra hrozného neděje, dítě prospívá, všichni jsou spokojeni. Průměrná trpilka prostě potřebuje trpět a chraň bůh, aby jí to někdo bral, nedej bože její manža nebo příťa.
• Milí rodiče na mateřské / otcovské. Připusťte si, že vás to dítě někdy prostě štve a máte ho plné zuby. Potřebujete se ho zbavit. Je to OK. Řekněte to partnerovi / partnerce, ať si ho na chvíli přebere. Je každého jeho osobní odpovědnost aby si určil, co je pro něj přijatelné. Partner / partnerka nebude chtít? Tahejte o to sirky. Rovnoprávnost.
• Jste na mateřské a štve vás to tam? Váš manžel si podle vás „jen chodí do práce a nemá žádné starosti“ (viz. pamflet zmiňovaný v úvodu)? Řešení je na dosah ruky! Prostě se prohoďte. Norský systém to nejen umožňuje, ale i k tomu tlačí. A co vím, v ČR může na rodičovskou taktéž jít otec.
• Milí pánové, štve vás v něčem přístup vašich partnerek? Tak jim nabídněte si to prohodit. Jsou to přeci jen samé výhody, nemoct budovat vztah se svým dítětem, nést odpovědnost za zaopatření rodiny, tahat se po práci ještě s nákupy, přijít o pokroky svého dítěte a slyšet o nich jen z druhé ruky! Nabídněte svým trpilkám, že potom, co ráno odhází sníh, abyste se mohli jít přes den projít s kočárkem, a nezapomenou dát prát plíny, abyste je měli připravené na přeházení do sušičky, až se děťátko vzbudí, by mohly cestou do práce přemýšlet o tom, kde vezmou víc peněz na nájem za větší byt, když teď máte dítě a budete potřebovat víc prostoru. V práci by mohly řešit, jak jednou postavit vlastní bydlení, ideálně dům (a zároveň u toho na něj samozřejmě vydělávat peníze, protože je to tak snadné). Před odpoledním spaním jim zavezete děťátko nakojit a třebas přihodíte jednu dvě historky o tom, jaké to dneska bylo. A až přijdou večer domů, proč byste je nechávali vydechnout, nahrňte na ně cokoli potřebujete. Celý den se stejně jen flákaly. A pak jim můžete povyprávět, jak se dneska vaše dítko, které zastihly nespící sotva hodinu, poprvé posadilo. Ale ony se jen flákaly v práci, tak u toho nebyly. Vy možná naopak oceníte ve srovnání se svou prací relativně předvídatelný a klidný denní režim a to, že odpovědnost za zaopatření rodiny převezme někdo jiný. Navíc budete mít čas vařit jen tak pro zábavu.
• Já jsem výše zmíněnou nabídku na základě své zkušenosti z otcovské udělal, a nebyla přijata. Ale některé věci se od té doby zlepšily.
• Každý jsme jiný. Situace mezi otci v Česku se pohybuje od "fuj, ono to smrdí, vem si to zpět, asi se to pokakalo" po "aha, no, vidíš, to já na červený zadeček používám směs bambuckého másla s těmi a těmi bylinkami". Stejně tak existují ženy, které si dovedou představit obě role, ale existují i výše popsané trpilky. Nelze globalizovat. Je to vůči někomu vždycky sprosté. Výše popsané postřehy měly za cíl trochu popíchnout. Obě strany. Rovnoprávně.

Těhotenství a porod v Norsku? Vyzkoušeno za vás!

Mnozí z vás stoprocentně zaznamenali, že jsme se tu rozmnožili. Měla jsem ambici o zkušenosti těhotenství a porodu tady v Norsku napsat hned za čerstva, ale nakonec je to spíš ku příležitosti prvních narozenin našeho písklete (i když i tohle datum už jsme tak trochu propásli, vzhledem k tomu, jak dlouho to Pavlovi trvalo přečíst, opřipomínkovat a poupravit :). Nu, stane se. Dokopat se s miminem (který už mezi tím není žádný mimino) k čemukoli je mor, to bude asi ve všech zemích stejné.

Zkušenost těhotenství a porodu v Česku mi chybí, všechno, co o tom vím, je zprostředkované. Navíc je určitě velký rozdíl mezi jednotlivými gynekology a gynekoložkami – co kdo nabízí či nenabízí, do čeho třeba tlačí, a o čem pomlčí. Nemůžu tedy úplně fundovaně srovnávat. Kdyby se vám zdálo, že se do toho někde pouštím, berte to dle vlastního uvážení s rezervou.

Začněme ale rozdílem poměrně objektivním, kterého jsem si všimla jednak na základě vyprávění kamarádek, které prožily těhotenství v Česku, a jednak při načítání českých zdrojů na internetu. Tím rozdílem je míra toho, jak moc zdravotnický systém těhotné stojí za zadnicí. V Norsku těhotná, u které se těhotenství vyvíjí fyziologicky a dítě je po narození v dobré kondici, nemusí za celou dobu vidět doktora. Až druhý den po porodu přijde pediatr, který zkontroluje dítě. Vychází se tu z premisy, že lékař‑specialista (tedy v tomto případě gynekolog/gynekoložka) je od řešení nemocí a patologií, a péče o ženu se zdravě probíhajícím těhotenstvím je tak trochu mimo jeho odbornost, navíc kontroly u odborníka s ultrazvuky a podobně hodně stojí (ať už jednotlivce nebo stát). Na poradnu se chodí k porodní asistentce a kromě první návštěvy, která nebývá o moc dřív než třeba ve třináctém týdnu a na které se potvrdí těhotenství a tak dále, se v podstatě navážno začíná až okolo poloviny těhotenství. Těhotná má ale možnost chodit i dřív, když má pocit, že to potřebuje. Veškerá vyšetření a kontroly spojené s těhotenstvím a porodem, jsou zdarma (což je příjemné, protože jinak tu dospělí při vyšetření u doktora platí část nákladů).

Musím říct, že jsem o tom nehrocení prohlídek docela hloubala. Vždycky jsem se totiž považovala za člověka, který chce dostat maximum informací, i kdyby třeba nebyly až tak příjemné. Řekněte mi všechno a já si to nějak přeberu, že jo. Pak jsme tu s Pavlem začali chodit na kontroly k porodní asistentce, na kterých mi nebylo řečeno prakticky nic. Odpovídala nám na otázky ohledně porodu, těhotenství a šestinedělí, co nás napadly. Zkontroloval se tlak, moč a od vyššího stádia těhotenství míra od stydké kosti po vrchol dělohy, poslechlo se miminko (u čehož porodní asistentka pokaždé pravila, že to zní, jako když utíkají koně), ke konci těhotenství pohmatem zjišťovala, jak je dítě natočené a jestli je hlavička usazená v pánvi. Ptala se mě, jak se cítím a jestli na mě nejdou obavy z porodu, a nabádala mě, abych se nezdráhala dojít si k obvoďačce pro neschopenku, kdybych měla pocit, že nezvládám pracovat (na mateřskou se tu normálně chodí tři týdny před vypočteným termínem). Poslala mě na test na těhotenskou cukrovku (posílají se tu všechny nad 26 let) a okolo třicátého týdne mi nabrala krev z prstu kvůli železu, kterého jsem měla nedostatek, takže mě poslala do lékárny pro potravinový doplněk. Na místním ultrazvuku jsem byla jednou, chodí se tu standardně okolo osmnáctého týdne (kdo chce bez indikace víc, zaplatí si u soukromého gynekologa). A to bylo tak nějak všechno.

Naprosto jsem chápala, že mi nikdo nic neříká, že v žádném případě nejsem plně informovaná o možných rizicích a situacích, co by třeba mohly nastat. A uvědomila jsem si, že jsem ráda. Kdyby mi to někdo takhle před těhotenstvím nadnesl, asi bych mu odvětila, že je rozhodně lepší informace mít než nemít. Ale v praxi se ukázalo, že tak nefunguju. Mohla jsem si to všechno dohledat – a něco jsem si pochopitelně dohledala – ale většinou jsem tu možnost nechala ležet. A těhotenství jsem až na pár výjimek prožila v naprosté pohodě a vcelku ráda na něj vzpomínám. Ačkoli je to proti mému teoretickému přesvědčení, nebyla bych měnila s kamarádkama, které prožívaly těhotenství v Česku a byly plně informované – a často poněkud vyschýzované, jak čekaly, až je stihne některý z neduhů, kterým jejich gynekoložky udělaly na prohlídce reklamu. Myslím, že jak se v těhotenství člověk přirozeně obává, aby něco nezanedbal a neuškodil miminku, hypochondrický potenciál libovolné situace tím stoupá k výšinám. No a čím víc matroše má člověk k dispozici, tím horších sebediagnóz se může dobrat. Pořád jsem se ještě na filozofické úrovni nerozhodla, co je lepší. Faktem ale zůstává, že místním systémem podporovaná nevědomost mi zajistila pohodové těhotenství.

Druhou stranou této mince je dostupnost některých vyšetření, konkrétně genetických testů v raném těhotenství. Státní zařízení je provádí jen u žen, kterým v době porodu bude 38 a více let, a těm, které už mají jedno postižené dítě nebo genetickou zátěž v rodině. Další možností už je jenom získat diagnózu „úzkostná matka“, to vám to pak udělají na uklidněnou. To ale člověk tak nějak nechce :) No a soukromá zařízení tyhle testy podle zákona provádět nesmějí. Čili pokud o dané vyšetření máte zájem, a nespadáte do některé z rizikových skupin, máte kromě možnosti nechat si testy udělat v zahraničí jednoduše útrum. Jde o politické rozhodnutí, jehož cílem je zabránit tomu, aby lidi chodili na potrat, když se dozví, že čekají například dítě s Downovým syndromem – tedy o naprostý opak české strategie plošně nabízených testů (byť nejsou na pojišťovnu) a tlaku ze strany mnoha gynekologů/gynekoložek na ukončení těhotenství, když se na něco přijde. Je pravda, že tu potkávám relativně hodně dětí i dospělých s Downovým syndromem (a taky je pravda, že když do rodiny takové dítě přijde, místní systém vás velmi dobře podrží). Asi se to v závislosti na nastavení každého dá považovat za výhodu i nevýhodu. My jsme o testy měli zájem, abychom byli víc v klidu, takže se nám to do krámu moc nehodilo. Soukromé kliniky vám samozřejmě ten ultrazvuk udělají a na ty průvodní znaky se tak nějak podívají, právo informovat, když něco vidí, pokud vím, mají. Ale vyšetření se nesmí dělat s tím účelem, takže se oficiálně napíše, že to bylo kvůli kontrole srdeční činnosti nebo něco podobného, prostě se s tím hojně šmelí, jak dokládají zdejší internetové diskuze. Krevní testy ale pochopitelně neprojdou vůbec. Nakonec jsem na testy letěla na otočku do Česka a trhla na tom svůj osobní rekord Oslo – Brno – Oslo za nějakých 22 hodin, trochu stres to byl. Ale zvládla jsem to v den místního státního svátku, takže jsem si nemusela na poslední chvíli brát volno, které bych v tom období asi bez udání skutečného důvodu ani nedostala… aneb když zatloukáte těhotenství před vedením, dokud to jde :)

Dalším objektivním rozdílem, který osobně považuju za velké místní pozitivum, ačkoli by se asi našli i lidi, co by v tom se mnou nesouhlasili, je existence porodních domů, respektive center (a oddělení pro přirozený porod v porodnicích). Nemám bohužel příliš zmapovanou celkovou situaci, ale z toho, co jsem vyčetla, se mi jeví, že je tu víc typů nenemocničních porodních zařízení – od relativně velkých a výborně vybavených, umístěných velmi blízko nemocnice se standardním porodním oddělením, až po nějaký minimalismus v odlehlých oblastech, který tam zřídili, protože do nemocnice je to hrozně daleko (což možná až taková výhra být nemusí, nicméně nic bližšího o tom nevím). Když to takhle píšu, zní to možná líp, než jak to reálně funguje – přestože to tu existuje, není tu toho tolik, aby to krylo poptávku, a panuje tu vůči tomu v jistých kruzích taková jakási rezervovanost (no, ne že by v Česku panovala tímto směrem zrovna otevřenost). Norové obecně, zdá se nám, tíhnou k určité konformitě a rádi věří, že jejich systém skvěle funguje. Když někdo říká, že to někde v porodním domě/centru může být lepší než ve státní porodnici, vzbudí to asi občas politickou nevoli. „Naše“ porodní asistentky nám říkaly, že se musí trošku bít, aby porodní centrum mohly provozovat.

Faktem zůstává, že v Oslu alternativní porodní centrum je a že jsem tam porodila velmi dobře a bezproblémově. Ten „náš“ porodní dům se nachází v areálu velké nemocnice hned vedle budovy normální porodnice, se kterou je spojen uzavřeným krytým mostkem. Pokoj, kde se Erik narodil, byl vybaven dvojpostelí, velkou vanou přímo v pokoji, různými pomůckami k sezení a popocházení a vlastní koupelnou. Svíčky byly bohužel jen elektrické, normální prý nevyhovovaly požárním předpisům. Vypadá to tam asi takto:

Byly tam i dva druhy tlačítek pro přivolání pomoci – jeden pro nás na přivolání porodní asistentky, druhý pro porodní asistentky pro případné přivolání pomoci z přiléhající porodnice v případě komplikací. Jak jsme později zjistili, na našem porodním pokoji bylo v normálně nenemocničně vypadajících skříních sterilně uloženo všechno možné vybavení, co by porodní asistentky nebo přivolaný nemocničí personál mohl potřebovat, na sál to odsud bylo přes mostek do druhé budovy v řádu jednotek minut. Faktem je i že se porod nikdo nesnažil uměle urychlovat, i když byl dlouhý, že nebyl problém poslouchat ozvy přenosným zařízením ve vodě, že mohl Pavel být sto procent času se mnou, nosili mi sladký pití a nabádaly Pavla, ať mě krmí vlastně čímkoliv, co pozřu, abych se nevyčerpala, že bylo nahřívání hráze teplou žínkou, pupečník dotepaný, koupání žádný (poprvé jsme koupali až po týdnu doma), nikdo se mi do toho rození příliš nemontoval a vůbec povšechně jsme byli velmi spokojení. Jediné, co nám tam nesedlo, byla porodní asistentka, která měla službu těsně po mém porodu. Měla obavy, protože Erik dlouho plakal, a chtěla, aby se zkontroloval a nabrala se mu krev na rozbor, s čímž jsme souhlasili. Problém byl v tom, že na vyšetření na něj potřebovali rozsvítit zářivku (ok, co už) a na odběr se musel odnést do jiné místnosti, protože testy musel udělat lékař a lékař podle pravidel může ordinovat jen v té jedné místnosti (což je pravděpodobně jakási úlitba systému – formální oddělení toho, kde ještě mají pravomoci hlavně zaměstnanci porodního centra a „kde už je to nemocnice“). Nechtěli jsme se ho pustit a pořád jsme nechápali, proč mu tu krev nemůžou vzít tam, kde je. Asistentka si asi myslela, že nechceme, aby se vůbec nabírala a začala hrozně stresovat a tlačit na nás, jestli snad nechceme to nejlepší pro svoje dítě. Vytvořilo se tím hodně nervozity a vlastně jsme si říkali, proč se asi člověk s takovou povahou rozhodl stát se porodní asistentkou, jejíž hlavní devízou by podle mého mělo být umění lidi uklidňovat, ne vytvářet úplně zbytečné vlny. Řekla jsem, že tam jdu s ním, ona na to, ať to ani nezkouším, že hned omdlím. A tak dále. Nakonec ho tam odnesl Pavel a podstatně příčetnější kolegyně výše zmíněné nám druhý den vysvětlila, o co vlastně šlo. Jak je vidět, stane se ledacos ledaskde, nicméně to bylo opravdu to jediné, co jsme museli rozdýchávat. Asistentka, která byla u vlastního narození, byla fantastická.

Oddělení poporodní péče se tady nazývá „poporodní hotel“ a v podstatě tak i vypadá. Jediný do očí bijící rozdíl jsou v podstatě vložky a plíny zdarma, co uklízecí personál naskladňuje do koupelen. Na jídlo jsme chodili do kantýny dole v budově a Erička si vozili s sebou v k tomu určeném plexisklovém postýlkovozíčku. Matka má pobyt i jídlo zdarma, otec (nebo jiný doprovod) si to platí, ale není to na místní poměry nijak zvlášť drahé. My jsme tam nakonec strávili 3 noci. Standardně se tu po porodu zůstává dvě noci (ale pokud je vše ok a chce se vám, můžete jet dvě hodiny po porodu, tedy porodit ambulantně – prý vám ani nikdo nenadává na cestu, je to tu normální). 48 hodin od porodu nabírají krev z patičky (kdo jel domů dřív, se na to dostaví). Erik se narodil po desáté večer, takže by mu to museli nabrat mezi desátou a jedenáctou. To se tam nikomu nechtělo, a navíc bychom pak jeli domů v noci, tak jsme tam ještě počkali do rána. Kromě toho, že tam měli postel s neuvěřitelně měkkou a pérovací matrací, což se ve spojení s pánví, co se po porodu znovu skládá na původní místo, ukázalo jako ještě nepohodlnější, než by to bylo za normálu, jsme byli velmi spokojení. Teda ještě jednu výhradu jsme měli – nikoho nenapadlo dát do koupelny tlumené světlo, okno tam nebylo, a i kdyby bylo, tak by v Norsku o zimním slunovratu nebylo moc platný, a ta zářivka, co tam byla, vypalovala mozek z hlavy i nám. Neměli jsme to srdce tím svítit do těch mžourajících, poloslepých očíček, tak jsme vždycky rozsvítili v předsíňce a pootevřeli dveře a přebalovali ho tak. To mělo (ve spojení s totálním nevyspáním a obecnou rozjuchaností) za následek, že jsme mu první plínu zvládli nějakou záhadou ve vzájemné spolupráci nasadit předkem dozadu (přestože inkriminivané plíny mají vzadu velký nápis „BACK“… ten jsme ale neviděli, no…). Co měla za následek tato roztomilá chybička, asi radši ani nebudu rozepisovat :)

Pár dní po příjezdu z porodnice chodí na domácí kontrolu dětská sestra, zváží miminko a dá vám tunu brožurek a letáků.Co jsem po porodu trochu postrádala, byla nějaká ženská prohlídka. Při odjezdu z porodního centra se provádí kontrola, jen když bylo velký šití, pokud byly komplikace a překládalo se do nemocnice a podobně, jinak nic, což je asi ok, co taky kontrolovat, když bylo všechno v pořádku. Bohužel (tedy z mého pohledu) se tu celkem vzduchuje i prohlídka po šestinedělí, respektive systémově se na ni chodí k obvodnímu, kterej pochopitelně pozná prdlajs a ultrazvukem taky neoplývá. Moje obvoďačka se mě dokonce zeptala, jestli chci, aby se na mě podívala, nebo jestli ok. No, kdyby se nepodívala, tak už bychom si doopravdy řekly jenom, jak se mám :) Takže když někdo chce, tak opět nasoukromo. Holt plusy i mínusy toho, že je tu z daní hrazená zdravotnická nabídka obecně menší. A že se tu těhotenství a rození nepovažuje za nemoc.

Montérky, sex a alkohol aneb přechodové rituály v Norsku

Než se tentokrát vydáme na exkurzi po členité krajině norské kultury, dáme si opáčko z humanitního základu: Přechodový rituál je, když… (následuje kontemplativní pauza, ve které si všichni opakují, co se pravděpodobně neučili ve škole).

Anglická Wikipedie praví, že jde o „oslavu přechodu, který nastane, když jednotlivec opustí jednu skupinu a vstoupí do jiné. S přechodem je spojena významná změna sociálního statusu.“ Takže třeba křtiny, svatba, obdržení občanky, kněžské svěcení, zasvěcení… nebo poslední zvonění. O posledním zvonění to bude dnes, přesněji řečeno o jeho norské verzi, kterou oproti té české nesfouknete za den. Ani za týden. Typický maturant tu svou středoškolskou docházku rituálně uzavírá celý měsíc. Popis vší té parády by se jistě dal šmahem shrnout jako měsíc hluku a bordelu. Jak to ale pozorujeme, nacházíme v tom silný společenskospirituální prvek. Právě proto ten humanitně laděný úvod namísto popisu poblitého metra a odpadků na Tryvannu (viz. dále), který by se jinak i nabízel.

Maturant/ka se norsky řekne russ a onomu měsíci se říká russetid, zájemci o pohnutou etymologii těchto divných slov se můžou (v norštině) pokochat zde. Co celý ten měsíc proboha dělají? No, to záleží. Někdo asi skoro nic, jiný snad až moc. I když těžko říct, možná je to právě akorát. Pojďme si to tedy rozebrat.

Russetid začíná většinou někdy v dubnu a končí na 17. května, v den norské ústavy. Jak už víme, odehrávají se tento den průvody dětí a mládeže. Právě takový průvod může být poslední šancí předvést se ve svých tou dobou už notně použitých a zadělaných montérkách. Ano, v montérkách. Ty jsou totiž dnes nejvýraznějším atributem maturantů. Podle barvy se pozná, na jaký druh střední školy maturant/ka chodí. Barev je povícero, ale v praxi jsme viděli tři – červené montérky jsou pro studenty z obecně zaměřených středních škol (těch je k vidění zdaleka nejvíc), modré jsou pro studenty škol se zaměřením na ekonomii a služby a zelené pro studenty ze zemědělek (těch jsme viděli jen málo). Na montérky patří pochopitelně potisky, výšivky a flitry, oblíbené motivy jsou jména a – jak jinak – norské vlajky. A samozřejmě si na ně navzájem píšou lihovkama, asi jako na sádru, kterou ony v některých případech několik týdnů neprané kalhoty postupem času čím dál víc připomínají.

Kromě montérek nosí maturanti i speciální čapku, ze které navíc visí tkanička, na kterou se vážou uzlíky a přivazují malé blbosti, když dotyčný či dotyčná splní nějaký úkol. Nutno přiznat, že se okolo hry s uzlíkama šíří mírná kontroverze, což je pravděpodobně způsobené tím, že úkoly nezřídka zahrnují svlékání na veřejnosti nebo pití hodně alkoholu za málo času (nebo kombinaci obojího). Existují dokonce seznamy úkolů, často vydávané různými více či méně oficiálními „stundentskými párty radami“. Když namátkou nahlédneme do některých takových seznamů, najdeme opravdu různorodou směsici od celkem nevinných blbůstek jako „sněz šest bebe sušenek za minutu“ či „sněz Big Mac na maximálně 3 kousnutí“, přes výzvy jako „vypij 24 piv za 24 hodin“, až po úkoly dopomáhající šíření pohlavních chorob opravdu ve velkém, jako „vyspi se za jeden večer s dalšími nejméně dvěma maturanty/maturantkami, jejichž jméno začíná na stejné písmeno“. Noviny dokonce uvádějí, že problematických sexuálně orientovaných úkolů se vyskytovalo v různých seznamech už tolik, že pod tlakem všeobecné osvěty se poslední roky začaly alespoň měnit jejich formulace. Místo „během russetidu si užij alespoň jeden análek venku“ se tedy v novějších seznamech objevuje „během russetidu si užij alespoň jeden bezpečný análek venku“. To je jistě krok správným směrem.

Ale to jsme trochu odbočili od vybavení každého maturanta. Montérky a čapka tvoří jakýsi základ, na který se dá po libosti nastavovat. Firmy dodávající montérky prodávají zároveň i různé mikiny, bundy, kecky s norskou vlajkou a miliardu doplňků. Například jednotné nepromokavé bundy bývají k vidění hodně často a vzhledem k ročnímu období, kdy vás v Norsku ještě může zastihnout sněžení, je to pochopitelné. Když jste náležitě oblečení, potřebujete minimálně ještě vizitky a na 17. máje vydat maturantské noviny. Maturantské noviny jsme žádné nečetli, takže nevíme, co se v nich píše. Předpokládám, že nejrůznější blbosti, které člověku v tom věku přijdou zásadní nebo humorné. Na vizitky přijde fotka a citát, například nějaký motivační jako ten na jedné z vizitek, které jsme ukořistili: „Remember: You're the one who can fill the world with sunshine. Stay golden!“ Jiné citáty jsou filosofické, další humorné či rádoby humorné a ještě další úplně blbé – najdete pochopitelně všechno.

Vizitky si jednak maturanti vyměňují mezi sebou, což je poměrně intuitivní, a druhak, což už tak intuitivní není, je sbírají malé děti! Probíhá to tak, že když děti vidí někoho v montérkách, sesypou se na něj jako vosy na bonbon a vyfasují si vizitky, které jejich hrdina tasí ze speciální kapsičky u montérek. Mají je doma za všechny ty roky schované v krabičce a trumfujou se, kdo má víc. Zároveň drsňáky v montérkách nepokrytě obdivují a představují si, jak kúl bude, až oni sami budou mít před maturitou. Vlastně mi to připadá jako taková samovolná reklama na střední vzdělání – být maturantem je sexy!

Jo a abychom nezapomněli – potřebujete ještě autobus, nebo alespoň nějakou střední dodávku. A k tomu samozřejmě hodně barvy, protože kdo by chtěl dopravní prostředek bez osobnosti. Autobus si za tímto účelem můžete koupit od minulých ročníků, nebo třebas i s řidičem a DJem pronajmout od agentur, které se přímo na tohle specializují.

Co se s takovým autobusem pak dělá? No, pustí se v něm nahlas hudba, nanosí se do něj spoustu alkoholu, jezdí se jím v noci po městě a paří se kdekoliv a kdykoliv. Například na velkých párty festivalech, které se pořádají ve většině velkých měst. A o zbytku nebozí rodičové raději ani nepřemýšlí.

Utratit se na tom dá přesně tolik, kolik vám rodiče dají, což bývá vzhledem ke společenskému tlaku a konvencím docela dost. Na jednom webu pro mladé jsme se dočetli, že když to všechno sečtete, měl by maturant (tedy spíš jeho rodiče) počítat s průměrnou částkou někde mezi 10 000,- NOK a 50 000,- NOK na osobu (což je v místních podmínkách ekvivalentní tomu, jako byste si to představili v Česku s českými korunami).

Záhadou zůstává, jak po měsíci toho všeho virválu zvládají milí maturanti vlastně odmaturovat. Mezi 17. květnem a přelomem května a června, kdy se zkoušky konají, je přeci jen ještě trochu času, takže nejspíš adaptabilita mladého organismu situaci zachraňuje.

Zajímavé na tom všem je, že to všechno je tak nějak společensky nejen akceptovaný, ale vlastně i podporovaný jev. Prostě se to tak dělá, každý to ví. Např. výše zmiňovaný Tryvann je krásná přírodní oblast hned na kraji Osla, která se jednou ročně mění v místo pořádání jedné z taktéž již zmiňovaných párty. Večer prostě v metru směřujícím tímhle směrem jezdí během russetidu navíc 4 koordinátoři od dopravního podniku, kteří se snaží přesouvat maturanty do zadní části metra, aby mohl zbytek lidí prchnout dopředu. Obecně jsou v tomto čase maturanti tak trochu jako v „době hájení“, tedy je jim tolerováno takřka cokoliv. Nějak vlastně nevíme, co si o tom všem myslet. Na jednu stranu super, rituály jsou určitě potřeba, na druhou stranu to je jen jeden z dalších jevů ukazujících jistou rozpolcenost až dvojakost norské společnosti. Na jednu stranu tu je Norsko do jisté míry stádní společnost, kde se všichni chovají velmi podobně a vybočovat – to se prostě nedělá. Na druhou stranu to nakonec i v Norech samotných někdy pak bublá na povrch opačným pólem. Někde se ta energie vybít musí. Něco jako „sladkosti v sobotu“. Ale o tom snad jindy.

Sáňkování pro (děti i) dospělé

A máme tu zase jeden příspěvek, který se bude skládat hlavně z fotek, abychom si jen teoreticky nepovídali, ale aby bylo vidět, že tu i žijeme. Všechno je foceno mobily, často během úskoku z jízdní dráhy nějakého nadšeného sáňkaře, ale k poznání snad jsme. No vidíte, to jsem předběhl. O čem že bychom vás to tedy dneska rádi informovali? O tom, že jsme byli sáňkovat. Tak dobře, jak si jen v Oslu zasáňkovat můžete – na trati jménem „Korketrekkeren“ (neboli vývrtka), která měří dva a půl kilometru a byla využita i při olympijských hrách v roce 1952 jako bobová dráha.

Na jakékoli zimní hrátky jsou v Norsku dobře zařízení. Nejste-li hrdými majiteli vlastního sněžného torpéda nebo bojíte-li se půjčit si vratce vypadající trojlyžinové plastové sáňky s volantem od dětí domácích, zachrání vás organizovaná půjčovna bytelných sáněk přímo u svahu. Půjčení helmy je v ceně půjčení sáněk – vědí proč :)

Na vrcholu svahu nás přivítal výhled se zimní sluneční šou, kterou jsme s pomocí Wikipedie odborně určili jako malé halo. Dále si povšimněte obligátní ochablé norské vlajky v popředí a Oslofjordu v pozadí.

Zbývá tedy nasednout – a jede se dolů. Sjezd trvá něco málo pod čtvrt hodiny a trať je značně členitá. Najdete jak úseky, kde to jede pekelně rychle, tak úseky, kde musíte sáňky popotáhnout, pokud tedy nejste dostatečně rozjetí. Trať se každý den brzy ráno upravuje, takže když si přivstanete (tzn. na desátou) :), užijete si nádherně rovnou a panensky nedotčenou trať – jen pro sebe. Okolo jedenácté se začnou trousit i ostatní (blázniví teenageri, hrdí tatínkové se svými dvouletými dětmi před sebou na saních, vystrašení turisté, zbloudilí snowboardisti a další pakáž) a už to není, co to bývalo. Postupně začne vylézat led, nadělají se hrboly a skokánky a romantická projížďka najednou dostává úplně jiné rozměry. A helmy (které jsme si nepůjčili) nabývají na významu.

Zespodu svahu vás nahoru vyveze metro. Trať totiž dole ústí přímo na stanici. Kromě sáňkujících potkáte v metru ještě lyžaře všech druhů, snowboardisty… a pak už nikoho :). Ba ne, první dvě stanice na Holmenkollen jedou ještě turisti. Metro samozřejmě nejede přímo do kopce, ale obloukem, takže je to celkem sedm stanic. Je to naše linka, takže jezdíme okolo domu. To se hodí při zpáteční cestě.

Proti publikování této fotky sice Anežka měla jisté výhrady, ale Pavel si ho vymrčel, protože na ní prý jsou tak dobře vidět ty sáňky.

Pomsta je ovšem sladká :)

Když už jste zmrzlí jako preclíci, je na čase vrátit sáňky a zamířit domů do horké sprchy. Vracet se dá nahoře v půjčovně, když vás ovšem nezastraší půlhodinová fronta. Druhou možností je sáňky za malý poplatek vrátit dole pod svahem, ale to zase jde až od půl druhé. Když jsme se v jednu nahoře na kopci rozhodovali, jak to udělat, přišla nám fronta natolik odpudivá, že jsme si radši udělali vrcholové selfie (abychom zabili trochu času) a sjeli to ještě jednou. Zimním radovánkám zdar!

Tre nøtter til Askepott

Tři oříšky pro Popelku. V článku o norských Vánocích jsme se zmínili o pohádkách a slíbili, že o jedné z nich napíšeme víc. Tady to teda je. Norové Popelku milujou. Přesněji různé generace a různí lidé ji milujou různými způsoby, setkáte se se sentimentem, nostalgií i mírným pobavením. Dívá se ale kde kdo. Příběh o Popelce je samozřejmě tradiční záležitost, Češi ho mají také rádi a stejně tak i mnoho dalších národů. Proč by to zrovna u Norů mělo být něco zvláštního? Jednoznačně proto, že se tu nebavíme o norském filmu o Popelce, ale o kultovní československo-německé koprodukci z roku 1973. Kdepak ty ptáčku hnízdo máš… Fakt. Na hlavním kanálu veřejnoprávní televize na Štědrý den v jedenáct dopoledne. Do televizního programu na Štědrý den patří bez přestávky už od roku 1975. Někdy je zajímavé přestat se na chvíli fixovat na představu, že celý svět zná české pivo, a zjistit, co vyvážíme doopravdy. Co lidi v jiných státech napadne jako první, když se řekne Česko? Některé Američany možná české pornoherečky, spoustu Norů právě Tři oříšky. Dokladem toho budiž i na norské poměry poměrně rozsáhlé wikipedické heslo.

Vzhledem k tomu, že se jedná o pohádku a že by se tím pádem mohly dívat malé děti, je norská verze dabovaná, nikoli titulkovaná, jak je tu jinak zvykem. Není to ale takový ten „klasický“ český dabing, který si možná představíte. Je to ten druh, který se při převodu do češtiny používá třeba u přírodovědných pořadů. Napřed slyšíte kousíček potichu puštěného originálu, načež přes něj začne mluvit silnější hlas, který vám originál zprostředkuje. Vlastně takové mluvené titulky. Všechny postavy dabuje jeden pán. Ano, i Popelku! Jako důkaz místo slibů přikládáme dva malé vzorky, které jsme pořídili při sledování vánočního vysílání.

U tohoto druhu dabingu jde především o význam, v překladu zůstane pravděpodobně ztraceno ještě víc než u jiných druhů. Repliky jsou v norské adaptaci často zkrácené a slovní hříčky a vtípky vynechané, což nám přišlo škoda – některé by šly. Zároveň jsme nabyli dojmu, že některé škrty nepramenily ani tak z nepřeložitelnosti nebo šetření časem, jako ze snahy se řečenému úmyslně vyhnout. „To u nás umí malá holka“ se tak norsky řekne „to u nás umí každé malé děcko“, „asi pod ním schovává velkej nos“ se řekne „asi má moc ošklivej nos“ a podobně. Taky jsme chvíli mudrovali nad tím, jak se z „kukuřice do ošatky“ staly fazole. Naše nejpravděpodobnější hypotéza je, že Norové znají kukuřici jen jako vařenou na stánku nebo sterilovanou v plechovce. Ale nevíme.

Že se jedná o velký fenomén, který mají všichni jaksi v povědomí, dokládá ze všeho nejlíp lidový zájem o problematiku. Ještě v listopadu se mě na Popelku ptala kolegyně v práci a následně mi vyjevila skutečnost, že o Popelce jakási potrhlá Norka píše blog. Ten obsahuje podrobný popis děje doplněný obřím množstvím fotek, informace o scénáři, hercích, lokacích, záměrech a norském dabérovi (jehož hlas je v Norsku hodně známý), pokus o český text hitovky Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? a jeho anglický překlad, úvahu nad tím, proč se Popelka Norům tak líbí, a v neposlední řadě i střípky o hercích, které prošly z českého bulvárního tisku do toho norského. Však se pokochejte sami, pro nasátí celkového dojmu není znalost norštiny zapotřebí :).

Ještě lepší než výše zmíněný – a vážně míněný – blog jsou parodie, jaké byste nevymysleli. Jak jsme je sledovali, váleli jsme si sice smíchy po zemi, ale zároveň nám to přišlo jaksi nemorální, dělat si srandu z Popelky. No ale dívali jsme se dál. Jeden od pohledu dost možná docela nákladný počin spáchali hlasatelé z hudební stanice NRK P3, kteří humorně pojali klíčové scény a v předvánočním období vypouštěli jedno video každý pátek. Naším oblíbencem se stala vycpaná sova Rozárka. No a pak scéna, kde se Popelka schovává v lese za pařezem.

O krok dál to dotáhl youtubový kanál TVNorge se svou scénkou Popelka používá elektrické spotřebiče:

Ne že by teda ta jejich Popelka nemluvila rusky, ale co se dá dělat. Stručné shrnutí děje:

Macecha: „Popelko, co se flákáš, nemáš co na práci?“
Popelka: „Však mám hotovo, s odsávačkou popela, mikrovlnkou a kuchyňským robotem to trvá nula nula prd.“
Macecha: „Tak se podíváme, co uděláš s tímhle.“
Na čočku vysypanou na podlahu Popelka pošle robotický vysavač.
Macecha: „To se s tebou asi princ nebude chtít oženit, když neumíš pracovat rukama.“
Popelka: „Jedna věc by mi rukama šla...“

...a to je prosím politicky korektní Norsko!

Z neskutečné říše youtubu zpět do reality. Ani tam to totiž není bez zajímavosti. V roce 2014 získalo Česko nehorázné prachy z Norských fondů na digitalizaci a revitalizaci deseti filmů, mezi nimi i Třech oříšků pro Popelku. V norských novinách se zpráva objevila s titulkem Vánoční dárek z Česka. Nová verze se letos poprvé pouštěla v televizi a v půli prosince měla premiéru v norských kinech. Prostě velká věc.

Dost jsme hloubali nad tím, proč je Popelka (tady i u nás) tak oblíbená, a na jiné pohádky a filmy se pomalu zapomíná. Napadlo nás, že by to mohlo být zčásti proto, že Popelka je v téhle verzi (která mimochodem v době svého vzniku platila za velmi odvážné a netradičně uchopené zpracování) opravdovou hrdinkou, a ne děvčátkem, co čeká v koutě, až/jestli tam pro něj princ přijde. Kdyby měl člověk popsat, jaká Popelka je, musel by asi mimo jiné říct, že je chytrá, drzá a odvážná. To je, myslím, do života dobrý základ.

Pozdní, ale přesto vánoční

Stejně jako se nedají Vánoce od prosince odpárat v Česku, nedají se ani v Norsku. Počínaje vánoční výzdobou ve městě a koledami v supermarketu až do aleluja, přes vánoční jídla až po pohádky v televizi. Poslyšte tedy krátké povídání o norských Vánocích, kousek po kousku vás provedeme hlavně těmi norskými specifiky.

Jak ví každé malé dítě, Vánoce v českém supermarketu začínají už v říjnu. Norové jsou poněkud konzervativnější (v tomto díky bohu), a tak s koledami nikdo neotravoval skutečně až do prosince. To ale neznamená, že se tu na Vánoce pilně nechystají. Už někdy přibližně od začátku listopadu se totiž začínají v obchodech objevovat speciální vánoční výrobky. Řeknete si: to je toho, však i v Česku se prodávají třebas různé vánoční čokoládičky. Ale Norové nás svou vánoční invencí poněkud zaskočili. Že se objeví speciální vánoční limonáda, no prosím. Ale vánoční paštika? Klobásy? Speciální edice vánočního piva? Tak tohohle jsem si v Česku, alespoň minulé Vánoce, nevšiml.

Začněme tedy třebas od té vánoční limonády (julebrus). Už jste někdy pili žvýkačku z nejlevnějšího lízátka rozpuštěnou v malinovce? My ano. To je jen jedna z mála asociací, které nás nad skleničkou julebrusu napadly. Další byla např. dětská tuti fruti zubní pasta. A tady, vážení, pozor. Když jsme se pokoušeli zavést na tohle téma hovory s našimi norskými kolegy a kolegyněmi, podařilo se nám oběma udělat mírné faux pas. Zeptat se totiž Nora, jestli to s tím julebrusem myslí vážně, a mít u toho ve tváři pobavený výraz, je asi jako pochybovat o kvalitách točené Kofoly. Nejen, že vám váš úsměv neopětují, oni vám i vysvětlí, že při vší úctě k vám julebrus nechutná jako zubní pasta, ale jako Vánoce samy, případně jako jejich dětství. Auvajs. Tak to byl přešlap. Přimělo nás to ale zkusit nahlédnout perly českého potravinářského průmyslu pokud možno střízlivýma očima. Milujou Češi Kofolu, žlutou a malinovku pro jejich vytříbenou chuť, nebo prostě proto, že je za horkých dní lemtali na koupáku, když jim bylo 9 let? Nechutnají snad jako naše dětství? Ale zpět k julebrusu. Ten vyrábějí všechny možné pivovary a prodává se jenom okolo Vánoc. Dá se koupit ve skle i v plastu, od třetinky po dvoulitr. Že jde prostě o srdeční záležitost dokládají i etikety. Však posuďte sami:

Do vánočního hávu se oblečou i plechovky a lahve piva. Obsah vánočních obalů se nazývá vánoční pivo (juleøl) a mělo by jít o nejrůznější speciály. Zatím jsme ještě nestihli odborně okoštovat ani všechny dosud pořízené či jako dárek obdržené „kontrolní vzorky“, ale ty, které jsme zkoušeli, byly rozhodně moc dobrá černá piva. Kdybychom si museli vybrat, jestli budeme žít na julebrusu, nebo na juleølu, máme oba docela jasno.

No a když už jsme v tom alkoholickém opojení, pojďme ještě na svařák. Tedy na gløgg. Od českého svařáku se liší především tím, že to vlastně není víno. Je to hustý, svařákovým kořením ochucený sirup, který můžete smíchat s vodou, s čajem, no a nebo právě s vínem. Takový gløgg med vin už od klasického svařáku vlastně skoro nerozeznáte. Ať už váš nápoj obsahuje alkohol, nebo nikoli, určitě v něm ale budou rozinky a mandle. Ty se prodávají ve speciálním pytlíčku už nasekané a namíchané ve vhodném poměru právě na přisypání do gløggu.

Kdybyste si rádi tenhle nápoj dali na vánočních trzích, nesmíte zapomenout, že přístup k alkoholu je v Norsku poněkud restriktivnější. Takže okolo jediného stánku, který prodával gløgg med vin, byla ohrádka a u vchodu do ní sličná vánoční elfka/vyhazovačka varovala, že s alkoholem ven z ohrádky nikdo nesmí, poněvadž to by páchal trestnou činnost. Dlužno taky podotknout, že si za alkohol v gløggu notně připlatíte. Kelímek slabého odvaru toho, co jsme si později ukuchtili doma, vyšel na 98 NOK. Přepočet ponecháváme ctěnému čtenáři jako domácí cvičení. Našli jsme tu i jednu vychytávku, kterou jsme v Česku ještě neviděli a přitom je náramně praktická:

A co k tomu budeme jíst? Když jsme se už courali po vánočních trzích, proč třebas ne tradiční český, o, pardon, maďarský, trdelník? Jedno jeho kolečko si tu můžete koupit za krásných 20 NOK. No neberte to. Abychom ale nezakrývali celou pravdu, tak prodávali trdelníky i celé a to za 55 NOK, což už je na místní poměry pochopitelná cena.

A něco slaného?

U vánoční játrové paštiky (julepostei) jsme nepoznali chuťový rozdíl od té nevánoční. Klobásy (julepølser) jsou zato skutečně jiné. Ty jsou mimochodem jedním z tradičních štědrovečerních jídel. A jsou moc dobré. No a jestli se od běžné nějak liší vánoční šunka (juleskinke), to nám zůstane pro letošek utajeno. Po pravdě nás odradil její krásně zdobný zelený okraj.

Abyste si všechny tyhle i další vánočňárny mohli dopřát v hojné míře, nasazují supermarkety ukrutné slevy. A tím ukrutné myslíme ceny hluboko pod nákupními. Vánoční zboží je zkrátka velmi účinnou zbraní v boji o zákazníka.

A aby si všichni, stejně jako v Česku, mohli koupit drahé a nepotřebné dárky, zasáhne tady ochotný a mateřský stát. Vše je totiž zařízeno tak, že zaměstnanci před Vánoci a před dobou dovolených dostanou poměrně vyšší mzdu než jindy. Přesné detaily jsou i většině Norů záhadou, ale více méně prostě jiné měsíce platíte trochu vyšší procento z daně, která je pak před Vánoci a před dovolenými snížena (u dovolených je to ještě komplikovanější, ale o tom třeba zase jindy). Stát za některé své méně schopné občany zkrátka spoří na Vánoce a na dovču. Ať chcou, nebo ne.

Skoro to teď vypadá, jako by Norové veškerou svou předvánoční energii vráželi do jídla a pití (ze supermarketu). Nikoli, naskýtají se i možnosti předvánočního společenského vyžití. Na konci listopadu byla vánoční sezóna v Oslu zahájena akcí zvanou Julegrantenning, což jsme tendenčně přeložili jako „zapalování vánočního smrku“ (pro pořádek dodávám, že „tenning“ by se dalo vyložit i jako „rozžíhání“ či „rozsvěcení“, ale to jsme pro nedostatek údernosti zavrhli). To byla super akce. Jak už jsme se dříve zmínili, mají Norové v oblibě průvody. Tenhle vycházel z hlavního nádraží, kde se účastníkům rozdaly pochodně, všichni si připálili a vydali se po hlavní třídě směrem k zámku. Průvod končil na náměstí u nazdobeného vánočního stromku, který se slavnostně v předem stanovenou dobu rozsvítil. (Nutno podotknout, že přímo v tom okamžiku si Anežka zavazovala botu a Pavel se zrovna díval jiným směrem, takže jsme to svým způsobem zmeškali. Ale byli jsme tam! :) Nekonala se tu tedy žádná opatření podobná těm vyplozeným pražskou radnicí, která kvůli zmatení nepřítele a předejití teroristickému útoku odmítla předem oznámit čas rozsvěcení vánočního stromku. Několik desítek tisíc lidí na jednom místě a ještě každý z nich s otevřeným ohněm nějak tady, ve městě s třetinovým podílem přistěhovalců, nedělá nikomu problém. Díky bohu. Ještě týden poté jsme smrděli jako špekáčci, ale stálo to za to.

Zmínit musíme ještě jednu akci, které se Norové před Vánoci hromadně účastní. Tedy tentokrát ne všichni zaráz, ale každý té své. Jde o slávu jménem julebord („vánoční stůl“). Řeknete si, že vánoční večírek máme v Česku taky. To sice jo, ale julebord je trochu jiný. Typický julebord probíhá tak, že se spolu s kolegy z pracoviště odeberete do nějaké restaurace, všichni samozřejmě pro tuto příležitost v oblečení lepším, než jste měli na maturitě, a tam si užijete večeři o několika chodech a případně nějaký doprovodný program. Akčnější kolegové plynule v tom samém oblečení pokračují na alkoholový tah, který si s tím vaším maturitovým taky nezadá.

No a vánočním pohádkám, respektive té jedné specifické, se budeme věnovat příště. Ať se máte na co těšit. Tak.

Abyste ale neplakali, je tu vánoční kvízová otázka. Co myslíte, jak se norsky řeknou Vánoce? A nepodvádět na googlech, jó? :)

Na dovolené ve východní Evropě aneb turistou ve vlastní zemi

A nebo taky mimozemšťanem. Název máme pěkně provokační, takže pojďme do toho! My Češi se na obyvatele zeměpisně i civilizačně západnějších končin zlobíme, že o nás říkají, že jsme z východní Evropy. Vždyť Česko je přímo uprostřed, jak to může být východní Evropa? Copak už si ze zemáku nic nepamatujou? To je teda v těch západních školách moc neučí. Vysvětlení leží na stole – zatímco my se vztekáme nad zeměpisnou mapou (kde jsme skutečně a opravdu skoro přesně uprostřed), operují ti západní, zeměpisu neznalí burani spíše s čímsi kulturním, s něčím, v čem zeměpisná poloha hraje jen dílčí roli (ačkoli kulturní okruhy se zeměpisnou polohou pochopitelně tak nějak souvisejí). Na důkaz toho, že si to o nás opravdu myslí, přikládám žertovnou ilustraci z norských novin z roku 2009. Krize se od té doby přesunula jinam, ostatní v myslích lidí přetrvává. Østblokk si jistě každý přeloží (a vyloží) sám.

Tím nechci říct, že všichni lidi ze Západu jsou si zeměpisnou polohou Česka jistí, že všichni ví, že už nejsme Československo a podobně. Na druhou stranu ruku na srdce – kdo z nás se dobře (nebo alespoň uspokojivě) orientuje v situaci, řekněme, na Balkáně? Jaká velká města tam jsou? Ve kterých státech? Kolik tam těch států vůbec je? A to ani nejsme tak daleko, co teprve státy v Africe, jihovýchodní Asii či Jižní Americe? Naše od mládí hýčkaná představa, že je Česko pupek světa (pardon, srdce Evropy), se průměrnému Američanovi, Finovi či Australanovi do vidění světa zřejmě nepromítá. :)

No dobře, nemyslí to teda zeměpisně, ale kulturně. To není o moc lepší. Copak nemáme dobré školy? Copak Praha není hlavním městem evropského formátu? A co čeští hokejisté a jiní sportovci? A vůbec, copak jsme nějací vidláci? Copak jsme nějakej Balkán?

Pojďme si napřed spravedlivě říct, že většina oněch zápaďáků, kteří operují pojmem východní Evropa, kam nás taky často automaticky řadí, tak pravděpodobně činí na základě toho, že papouškují nějaký zažitý předsudek, něco jako když se my vyjadřujeme k tomu, jak to chodí v Číně nebo v Americe. Není to teda z jejich strany nic pěknýho nebo příliš na výši a vlastně máme právo se zlobit, že hážou všechny do jednoho pytle. Respektive měli bychom právo, kdybychom to sami nedělali, Američani nechávají pozdravovat. Jak pravil klasik, kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Stereotypní nahlížení na jakoukoli skupinu lidí je prasárna, všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že není Čech jako Čech, Američan jako Američan, doplňte si dále podle toho, s jakými národnostmi jste měli co do činění. Já bych z té své připsala například ještě není Nor jako Nor a není Polák jako Polák. O Polácích si ještě povíme. Ale zároveň je potřeba mít na paměti, že všechny ty předsudky o různých národnostech se nezhmotnily ze vzduchu, jedině že by je schválně šířili Ilumináti.

Jak mi to ale přišlo na mysl? To bylo tak. V červenci jsme se vydali na dovolenou do malebného Brna a okolí, vyvětrat náš byteček a pozdravit se s rodinou a s přáteli. Nějaký ten čas zbyl i na matičku Prahu, agenda stejná. Přiletět z Norska do Prahy je šok, alespoň pro mě. A překvapivě – Brno je víc jako Praha než jako Oslo, jen ten prvotní šok schytá vždycky ta Praha :). Dýchne to na vás, hned jak vlezete do metra. Je to paradoxní. Stanice Nádraží Veleslavín, kde se přestupuje z letištního autobusu, je zbrusu nová, a i když fakt nemá ten eskalátor (což nepotěší), je moc pěkná. Rozhodně daleko pěknější než většina podzemních stanic v Oslu, kde veškeré kosmetické práce končí tím, že se zakrytujou kábly. Totiž ty, na které by někdo mohl dosáhnout. Těma ostatníma se není třeba zatěžovat. Soupravy metra jsou podle mě o trochu hezčí v Oslu, ale ty pražské jsou dobré a metro funguje, myslím si, skvěle. Ale ti lidi.

Když v tom člověk žije, neuvědomí si to. Když z toho ale vypadnete a pak se vrátíte, cítíte ve vzduchu koňské dávky podprahové nervozity. Jako by všichni měli z něčeho nervy, jako by se všichni něčeho báli. Že je seřvou rodiče, že je seřve šéf. Že přijdou o práci, že nebudou mít z čeho zaplatit to či ono. A ty obavy jsou pravděpodobně ve většině případů velmi reálné, není na místě, ani účelem je nijak snižovat. Čím to ale je, že v Norsku to tak není? Proč v českém metru bublají nervy, a v norském ne? I tady se vám může stát, že se dostanete do obtížné finanční situace, a to i když jste Nor či Norka. Spousta Norů má dluhy. Jsou tu bezdomovci a někteří z nich jsou Norové (i když z nezávazného pozorování se zdá, že komunita místních bezdomovců se hodně kryje s komunitou místních narkomanů). Že by vás v práci někdo seřval, to tu moc normální není, i když i tady má řada lidí z vedení v práci stres. Že by obecně kdokoli kohokoli seřval, se tu moc nestává, nějak to nikomu nepřijde jako způsob řešení čehokoli. Najdou se pochopitelně lidi, kteří to dělají, ale průměr společnosti je posazený výrazně jinak než u nás. (Tohle mimochodem platí obecně pro všechny pozorované a popisované jevy. Výkyvy jsou samozřejmě v Česku stejně jako tady, snažím se proto vypozorovat určitý průměr.)

V této poněkud nepřehledné úvaze zatím máme dva rozdíly mezi většinovou norskou společností a většinovou českou společností: Norové po sobě na rozdíl od Čechů nekřičí a nejsou tak nervózní. To spolu, myslím, souvisí. Když na vás nikdo nekřičí (a zároveň vás neterorizuje ani žádnými alternativními způsoby), máte o jeden významný zdroj stresu míň. V tomhle ohledu se možná taky hodí podotknout, že je v Norsku nelegální nejenom ono u nás notně diskutované a notoricky prosazované bití dětí, ale překročení zákona je i na ně řvát. Samozřejmě se to netýká situací, kdy dítě krátce okřiknu, abych rychle vyřešila nějakou situaci, nebo na něj zařvu, když vidím, že mi skáče pod auto. Ale o křičení na děti jakožto regulérním výchovném prostředku se tu nikomu ani nesnilo. Řvát dítěti do ksichtu jim z hlediska výchovných výsledků (aneb co chci z toho děcka vychovat) přijde podobně absurdní, jako by přišlo absurdní nám, že někdo vezme na dítě hůl, nedá mu za trest dva dny najíst a podobně.

Dílčí pointa, ke které jsem se tímhle obloukem snažila dopracovat, je (a je to prosím pouze moje hypotéza), že když vás nikdo od malička nesráží a pravidelně vám neotlouká o hlavu skutečnost, že nad vámi má moc, možná pak máte šanci být celoživotně víc v pohodě a mít nervy míň v kýblu. Zároveň když jste v pohodě a máte zdravé vnímání vlastní hodnoty, nebudete možná mít takovou potřebu demonstrovat moc, kterou nad jinými lidmi později v životě sami získáte. Řvaním, ponižováním, posíláním padajícího hovna o patro níž. Jak jistě chápete, zdaleka už tu nemluvím jen o chování k dětem. Týká se to, myslím, i významného řečnění o tom, jak a proč je někdo jiný méněcenný. Člověk, který si je vědom vlastní hodnoty a nepochybuje o ní, který není dlouhodobě tlačený k úvahám, jestli vůbec nějakou má, nemá potřebu dlouze rozkládat o tom, co lidi kolem něj dělají špatně. Neznamená to, že by si nikdo z nikoho nemohl udělat srandu nebo někoho či něco kritizovat. Norové kritizujou a stěžujou si ve velkém. Je to o tom, jestli lidem rochnění se v tom, že někdo jinej je debil, přijde jako smysluplná kratochvíle, nebo ne. Jestli si potřebují zvedat sebevědomí tím, že se budou chlubit, jak někoho přechytračili či strčili do kapsy, nebo ne.

Ale od dílčích point zpátky na tu dovolenou. Když jsme tam byli jen na dva týdny a navíc dovolenkově, vymetli jsme značný počet restaurací a hospod. Kromě proměnlivé přívětivosti číšnic a číšníků mě trkla ještě jedna věc, která s naší úvahou o vztahu k autoritám až nepříjemně souvisí, takový jeden malý příklad za všechny.

My Češi jsme zvyklí, že když se něco nařídí z vrchu, je třeba to nějak ošmelit, když nic jiného, tak aby si člověk nezadal. A pak na to taky náležitě nadávat. Od toho autority jsou. Nařizujou nesmyslné podivnosti, kterým se my, smrtelníci, nesnažíme nijak zvlášť porozumět, ale víme, že se podle nich musíme nějak zařídit podle od útlého mládí fixované mantry „uděláš to, protože jsem to řekl(a)“. Zároveň ale nikdo nechce být za blbce či za slabocha, takže to nějak očůráme, že. Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá.

Ve spojení s restauracemi jste možná už domysleli, že narážím na aplikaci nařízení o tom, že se musí uvádět alergeny v jídlech. Chápu, že to nařízení má řadu much a že jeho aplikace každého restauratéra něco stojí. Ale když už se to dělá, určitě by nestálo o tolik víc energie udělat to tak, aby to bylo alespoň vzdáleně použitelné. Všichni na to nadávali, ale na těžký život lidí, kteří něco nemůžou, u toho, hádám, nikdo moc nemyslel. To je přeci, konec konců, jen menšina, která by se měla přizpůsobit, nebo ne? Beztak si všechny ty alergie jenom vymejšlí, to za nás nebylo. Ale zpět. Normálně bych ty seznamy moc nepročítala, ale shodou okolností jsem se několik týdnů před cestou do Česka rozhodla z jídelníčku pokusně vyřadit mléko (měla jsem totiž dlouhodobě ucpaný nos a dutiny, aniž bych kdy měla nějaký relevantní nález, a pokusné vysazení mléčných produktů je jedna z věcí, co u chronických případů nedoporučují jen čakrabáby a čakradědci, ale i doktorky a doktoři). Mléko je jedna ze surovin, která se přidává téměř do všeho, takže jsem najednou vypisování alergenů ocenila. Chci si pohlídat, aby v jídle, které si objednám, nebylo mléko, přečtu si tedy alergeny v něm obsažené, což mi usnadní výběr. Vlastně mi to opatření najednou přišlo šikovné… dokud jsem nestanula tváří v tvář jeho aplikaci v českých hospodách.

Nepochopitelný trik, se kterým jsem se setkala snad ve většině navštívených podniků, je uvést u jídel příslušná čísla, ale nepřidat do jídelníčku onu zásadní informaci, co které znamená. Máme to na baru. A nebo taky nikde. Přivolaný číšník sice neví, co které číslo znamená, ale zeptá se. No a když to všechno vyzvíte, vyčtete, že jídlo mléko neobsahuje, a objednáte si ho, dorazí před vás celé posypané sýrem. A když pak číšníkovi nedáte dýško a velmi slušně pronesete poznámku o tom, že když už se ty alergeny musí uvádět, mohli by je třeba uvádět podle skutečnosti, že by to pak někomu třeba mohlo k něčemu být, vloží se do debaty pán od vedlejšího stolu, aby vám sdělil, že to přeháníte, trošku sýra přece nevadí. Trošku sýra třeba skutečně (konkrétně v mém případě) nevadí, ale o to nejde. Pointa je, že ten princip je na hlavu. Zmíněný číšník vzal mimochodem vše dost sportovně, nicméně ukrutná potřeba pána od vedle se k tématu vyjádřit opravdu nešla přehlédnout (a následně přeslechnout). Obzvlášť, když si na tenhle způsob jednání člověk v Norsku tak snadno odvykne. Proč by se někdo chtěl bít za špatné služby?

V případě sýru na těstovinách jsem se utěšovala tím, že to třeba popletl kuchař, že tam ten sýr oficiálně být neměl. Nejsem si tím ale moc jistá, protože v několika jiných podnicích jsem se ze seznamu alergenů dozvěděla, že mléko neobsahuje medovník, což mi přišlo tak podezřelé, že mě to přimělo si ho vygooglit. Kromě mléka jako takového obsahuje ještě kysanou smetanu a mléčné tuky. Mléko překvapivě neobsahuje ani šopský salát s balkánským sýrem. Podle starého dobrého „máme tři vegetariánská jídla: škvarkové knedlíky, halušky se slaninou a smažák se šunkou“.

Proč lidi vynakládají energii na to, aby zavedli do jídelních lístků úpravy, když to udělají tak špatně, že se na ně nikdo nemůže spolehnout, takže jsou úplně k ničemu (a s nimi i všechna ta vynaložená práce)? Možná proto, že to nedělají proto, aby to někomu k něčemu bylo, ale proto, že jim to někdo řekl. Poslechnout musí, ale tím to končí.

Zážitky z brněnských hospod jsou v mých dovolenkových vzpomínkách podbarvené nejrůznějšími malými záblesky české každodennosti. Řidič autobusu, který téměř sprostě řve na matku s raně školním dítětem, že mu lezou do autobusu s jídlem (kluk měl v ruce nakousnuté jabko). Ta maminka, která to s řidičem hraje a místo aby řekla, že ho schovají a že se snad tolik neděje, jabko honem dá do tašky a řidiči odsekne, kde jako vidí nějaké jídlo, že žádné nemají. A tak. Vždyť to je hrozná škoda.

Závěrem zpátky ke slíbeným Polákům. Chodí jich k nám do jazykovky opravdu hodně. V mnohém jsou nám Čechům podobní, například v tom, že mají neustále pocit, že se jim křivdí. A taky že dělají všechno nejlíp. Ze všech národů, co mi tam zatím prošly rukama, dělají v průměru největší bordel. Možná je to ale jen tím, že jich je tolik, někdy jich mám v kurzu stejně jako ostatních národností dohromady. To, že jich je tolik na kupě, má ale jednu nespornou výhodu: Člověk vidí rozdíly mezi jednotlivci jako na dlani, obzvlášť když v okolním norském prostředí jejich „východní“ vlastnosti vystoupí do popředí. Většina jich při běžném kontaktu vystupuje minimálně slušně, někteří jsou velice slušní a přívětiví, někteří se naopak občas rozhorlí a dávají k lepšímu podivné výroky o homosexuálech či liskání dětí či manželek, kterým se srdečně smějou, aniž by si všimli, že jsou jediní. V nejelitnějším kurzu, který se mi zatím sešel, vznikla velká koncentrace polských manuálních pracovníků, kteří nejenže značnou část už tak dost náročného kurzu proabsentovali, ale když se dostavili, nebyli schopní přestat se na hodině bavit polsky (a to i přes hlavu třetí osoby, když jsem je rozsadila), někteří si nikdy nenapsali úkoly, ačkoli pro ně látka byla těžká (uča je piča a úkoly si píšou jenom trapáci?), museli v průběhu hodiny chodit na cigáro, a když jsem začala mluvit o něčem novém, o čem zřejmě jako o většině předchozího usoudili, že to nepotřebují, odebrali se po dvojicích na záchod a tak dále. V druhé polovině kurzu začali někteří chodit posilněni dávkami alkoholu příliš malými na to, abychom je mohli vyhodit, ale dostatečnými na to, aby to šlo cítit po celé učebně. Pak si začali přihýbat i cestou na záchod a na můj výmluvný, tázavý pohled mi řekli, že to je dezinfekce (přičemž jeden jejich kamarád dostal záchvat smíchu). Proč by se dospělí chlapi chtěli takhle ztrapňovat? A jak je možné, že nebyli schopní vzít sebemenší ohled na ostatní studenty (kteří fakt nevěděli, co si mají myslet, tak dělali jakoby nic, nicméně v závěru kurzu už inkriminovaným výtečníkům nikdo neřekl jinak než „the Polish cluster“). Do školy se holt chodit musí, ale tím to končí. A víte co? Oni mají taky pocit, že jsou nositeli západních hodnot. Oni to nevidí, že tu působí jako ufoni. Spousta jejich krajanů to ale vidí a můžou se propadnout hanbou. Když probírám s naší recepční (Polkou), jak bych to měla nejlíp zaonačit a co už jít nahlásit a co ještě ne, celá se, chudák, červená. Není Polák jako Polák. A není Čech jako Čech.

Pavlovi to nedá nedoplnit jednu historku z místní banky. Když jsme šli s naším domácím po vyřízení všech mých stěhovacích formalit zpětně založit blokovaný účet na zálohu za nájem, zaslechl jsem při dost dlouhém čekání češtinu. Nejdřív jsem se zvědavě rozhlížel, nutno ale říct, že čím víc jsem slyšel, tím víc můj zájem o skupinku tří Čechů opadal. Mezi těmi všemi poklidně sedícími Nory, Araby, „nějakými černochy“ a podobnou „cháskou“ totiž ono „kurva co si to hajzlové dovolujou, takhle musíme čekat, se na to můžu tak akorát vysrat, ne, blbci!“, ozývalo až moc hlasitě... Ale jak Anežka už psala, není Čech jako Čech. Když jsem o několik týdnů později slyšel v metru zase češtinu, raději už jsem se instinktivně schovával za tablet, jako by mě snad někdo „s nimi“ mohl spojit. No, začínám mít tímhle směrem super předsudky :) Tentokrát to ale byla skupinka nějakých studentů na výletě po Evropě. Zrovna si povídali o tom, jak je strašně milé, že se tady a podle jejich zkušeností vůbec na západ od ČR k sobě lidi chovají jinak. Jen víc takových. A teď předám klávesnici zase Anežce.

Úplným závěrem bych chtěla říct, že se nám dovolená moc líbila, Česko je fajn. Jen je tam hodně lidí, se kterýma se není snadné potkat. Bohužel pro nás o dost víc než tady.