A nebo taky mimozemšťanem. Název máme pěkně provokační, takže pojďme do toho! My Češi se na obyvatele zeměpisně i civilizačně západnějších končin zlobíme, že o nás říkají, že jsme z východní Evropy. Vždyť Česko je přímo uprostřed, jak to může být východní Evropa? Copak už si ze zemáku nic nepamatujou? To je teda v těch západních školách moc neučí. Vysvětlení leží na stole – zatímco my se vztekáme nad zeměpisnou mapou (kde jsme skutečně a opravdu skoro přesně uprostřed), operují ti západní, zeměpisu neznalí burani spíše s čímsi kulturním, s něčím, v čem zeměpisná poloha hraje jen dílčí roli (ačkoli kulturní okruhy se zeměpisnou polohou pochopitelně tak nějak souvisejí). Na důkaz toho, že si to o nás opravdu myslí, přikládám žertovnou ilustraci z norských novin z roku 2009. Krize se od té doby přesunula jinam, ostatní v myslích lidí přetrvává. Østblokk si jistě každý přeloží (a vyloží) sám.
Tím nechci říct, že všichni lidi ze Západu jsou si zeměpisnou polohou Česka jistí, že všichni ví, že už nejsme Československo a podobně. Na druhou stranu ruku na srdce – kdo z nás se dobře (nebo alespoň uspokojivě) orientuje v situaci, řekněme, na Balkáně? Jaká velká města tam jsou? Ve kterých státech? Kolik tam těch států vůbec je? A to ani nejsme tak daleko, co teprve státy v Africe, jihovýchodní Asii či Jižní Americe? Naše od mládí hýčkaná představa, že je Česko pupek světa (pardon, srdce Evropy), se průměrnému Američanovi, Finovi či Australanovi do vidění světa zřejmě nepromítá. :)
No dobře, nemyslí to teda zeměpisně, ale kulturně. To není o moc lepší. Copak nemáme dobré školy? Copak Praha není hlavním městem evropského formátu? A co čeští hokejisté a jiní sportovci? A vůbec, copak jsme nějací vidláci? Copak jsme nějakej Balkán?
Pojďme si napřed spravedlivě říct, že většina oněch zápaďáků, kteří operují pojmem východní Evropa, kam nás taky často automaticky řadí, tak pravděpodobně činí na základě toho, že papouškují nějaký zažitý předsudek, něco jako když se my vyjadřujeme k tomu, jak to chodí v Číně nebo v Americe. Není to teda z jejich strany nic pěknýho nebo příliš na výši a vlastně máme právo se zlobit, že hážou všechny do jednoho pytle. Respektive měli bychom právo, kdybychom to sami nedělali, Američani nechávají pozdravovat. Jak pravil klasik, kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Stereotypní nahlížení na jakoukoli skupinu lidí je prasárna, všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že není Čech jako Čech, Američan jako Američan, doplňte si dále podle toho, s jakými národnostmi jste měli co do činění. Já bych z té své připsala například ještě není Nor jako Nor a není Polák jako Polák. O Polácích si ještě povíme. Ale zároveň je potřeba mít na paměti, že všechny ty předsudky o různých národnostech se nezhmotnily ze vzduchu, jedině že by je schválně šířili Ilumináti.
Jak mi to ale přišlo na mysl? To bylo tak. V červenci jsme se vydali na dovolenou do malebného Brna a okolí, vyvětrat náš byteček a pozdravit se s rodinou a s přáteli. Nějaký ten čas zbyl i na matičku Prahu, agenda stejná. Přiletět z Norska do Prahy je šok, alespoň pro mě. A překvapivě – Brno je víc jako Praha než jako Oslo, jen ten prvotní šok schytá vždycky ta Praha :). Dýchne to na vás, hned jak vlezete do metra. Je to paradoxní. Stanice Nádraží Veleslavín, kde se přestupuje z letištního autobusu, je zbrusu nová, a i když fakt nemá ten eskalátor (což nepotěší), je moc pěkná. Rozhodně daleko pěknější než většina podzemních stanic v Oslu, kde veškeré kosmetické práce končí tím, že se zakrytujou kábly. Totiž ty, na které by někdo mohl dosáhnout. Těma ostatníma se není třeba zatěžovat. Soupravy metra jsou podle mě o trochu hezčí v Oslu, ale ty pražské jsou dobré a metro funguje, myslím si, skvěle. Ale ti lidi.
Když v tom člověk žije, neuvědomí si to. Když z toho ale vypadnete a pak se vrátíte, cítíte ve vzduchu koňské dávky podprahové nervozity. Jako by všichni měli z něčeho nervy, jako by se všichni něčeho báli. Že je seřvou rodiče, že je seřve šéf. Že přijdou o práci, že nebudou mít z čeho zaplatit to či ono. A ty obavy jsou pravděpodobně ve většině případů velmi reálné, není na místě, ani účelem je nijak snižovat. Čím to ale je, že v Norsku to tak není? Proč v českém metru bublají nervy, a v norském ne? I tady se vám může stát, že se dostanete do obtížné finanční situace, a to i když jste Nor či Norka. Spousta Norů má dluhy. Jsou tu bezdomovci a někteří z nich jsou Norové (i když z nezávazného pozorování se zdá, že komunita místních bezdomovců se hodně kryje s komunitou místních narkomanů). Že by vás v práci někdo seřval, to tu moc normální není, i když i tady má řada lidí z vedení v práci stres. Že by obecně kdokoli kohokoli seřval, se tu moc nestává, nějak to nikomu nepřijde jako způsob řešení čehokoli. Najdou se pochopitelně lidi, kteří to dělají, ale průměr společnosti je posazený výrazně jinak než u nás. (Tohle mimochodem platí obecně pro všechny pozorované a popisované jevy. Výkyvy jsou samozřejmě v Česku stejně jako tady, snažím se proto vypozorovat určitý průměr.)
V této poněkud nepřehledné úvaze zatím máme dva rozdíly mezi většinovou norskou společností a většinovou českou společností: Norové po sobě na rozdíl od Čechů nekřičí a nejsou tak nervózní. To spolu, myslím, souvisí. Když na vás nikdo nekřičí (a zároveň vás neterorizuje ani žádnými alternativními způsoby), máte o jeden významný zdroj stresu míň. V tomhle ohledu se možná taky hodí podotknout, že je v Norsku nelegální nejenom ono u nás notně diskutované a notoricky prosazované bití dětí, ale překročení zákona je i na ně řvát. Samozřejmě se to netýká situací, kdy dítě krátce okřiknu, abych rychle vyřešila nějakou situaci, nebo na něj zařvu, když vidím, že mi skáče pod auto. Ale o křičení na děti jakožto regulérním výchovném prostředku se tu nikomu ani nesnilo. Řvát dítěti do ksichtu jim z hlediska výchovných výsledků (aneb co chci z toho děcka vychovat) přijde podobně absurdní, jako by přišlo absurdní nám, že někdo vezme na dítě hůl, nedá mu za trest dva dny najíst a podobně.
Dílčí pointa, ke které jsem se tímhle obloukem snažila dopracovat, je (a je to prosím pouze moje hypotéza), že když vás nikdo od malička nesráží a pravidelně vám neotlouká o hlavu skutečnost, že nad vámi má moc, možná pak máte šanci být celoživotně víc v pohodě a mít nervy míň v kýblu. Zároveň když jste v pohodě a máte zdravé vnímání vlastní hodnoty, nebudete možná mít takovou potřebu demonstrovat moc, kterou nad jinými lidmi později v životě sami získáte. Řvaním, ponižováním, posíláním padajícího hovna o patro níž. Jak jistě chápete, zdaleka už tu nemluvím jen o chování k dětem. Týká se to, myslím, i významného řečnění o tom, jak a proč je někdo jiný méněcenný. Člověk, který si je vědom vlastní hodnoty a nepochybuje o ní, který není dlouhodobě tlačený k úvahám, jestli vůbec nějakou má, nemá potřebu dlouze rozkládat o tom, co lidi kolem něj dělají špatně. Neznamená to, že by si nikdo z nikoho nemohl udělat srandu nebo někoho či něco kritizovat. Norové kritizujou a stěžujou si ve velkém. Je to o tom, jestli lidem rochnění se v tom, že někdo jinej je debil, přijde jako smysluplná kratochvíle, nebo ne. Jestli si potřebují zvedat sebevědomí tím, že se budou chlubit, jak někoho přechytračili či strčili do kapsy, nebo ne.
Ale od dílčích point zpátky na tu dovolenou. Když jsme tam byli jen na dva týdny a navíc dovolenkově, vymetli jsme značný počet restaurací a hospod. Kromě proměnlivé přívětivosti číšnic a číšníků mě trkla ještě jedna věc, která s naší úvahou o vztahu k autoritám až nepříjemně souvisí, takový jeden malý příklad za všechny.
My Češi jsme zvyklí, že když se něco nařídí z vrchu, je třeba to nějak ošmelit, když nic jiného, tak aby si člověk nezadal. A pak na to taky náležitě nadávat. Od toho autority jsou. Nařizujou nesmyslné podivnosti, kterým se my, smrtelníci, nesnažíme nijak zvlášť porozumět, ale víme, že se podle nich musíme nějak zařídit podle od útlého mládí fixované mantry „uděláš to, protože jsem to řekl(a)“. Zároveň ale nikdo nechce být za blbce či za slabocha, takže to nějak očůráme, že. Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá.
Ve spojení s restauracemi jste možná už domysleli, že narážím na aplikaci nařízení o tom, že se musí uvádět alergeny v jídlech. Chápu, že to nařízení má řadu much a že jeho aplikace každého restauratéra něco stojí. Ale když už se to dělá, určitě by nestálo o tolik víc energie udělat to tak, aby to bylo alespoň vzdáleně použitelné. Všichni na to nadávali, ale na těžký život lidí, kteří něco nemůžou, u toho, hádám, nikdo moc nemyslel. To je přeci, konec konců, jen menšina, která by se měla přizpůsobit, nebo ne? Beztak si všechny ty alergie jenom vymejšlí, to za nás nebylo. Ale zpět. Normálně bych ty seznamy moc nepročítala, ale shodou okolností jsem se několik týdnů před cestou do Česka rozhodla z jídelníčku pokusně vyřadit mléko (měla jsem totiž dlouhodobě ucpaný nos a dutiny, aniž bych kdy měla nějaký relevantní nález, a pokusné vysazení mléčných produktů je jedna z věcí, co u chronických případů nedoporučují jen čakrabáby a čakradědci, ale i doktorky a doktoři). Mléko je jedna ze surovin, která se přidává téměř do všeho, takže jsem najednou vypisování alergenů ocenila. Chci si pohlídat, aby v jídle, které si objednám, nebylo mléko, přečtu si tedy alergeny v něm obsažené, což mi usnadní výběr. Vlastně mi to opatření najednou přišlo šikovné… dokud jsem nestanula tváří v tvář jeho aplikaci v českých hospodách.
Nepochopitelný trik, se kterým jsem se setkala snad ve většině navštívených podniků, je uvést u jídel příslušná čísla, ale nepřidat do jídelníčku onu zásadní informaci, co které znamená. Máme to na baru. A nebo taky nikde. Přivolaný číšník sice neví, co které číslo znamená, ale zeptá se. No a když to všechno vyzvíte, vyčtete, že jídlo mléko neobsahuje, a objednáte si ho, dorazí před vás celé posypané sýrem. A když pak číšníkovi nedáte dýško a velmi slušně pronesete poznámku o tom, že když už se ty alergeny musí uvádět, mohli by je třeba uvádět podle skutečnosti, že by to pak někomu třeba mohlo k něčemu být, vloží se do debaty pán od vedlejšího stolu, aby vám sdělil, že to přeháníte, trošku sýra přece nevadí. Trošku sýra třeba skutečně (konkrétně v mém případě) nevadí, ale o to nejde. Pointa je, že ten princip je na hlavu. Zmíněný číšník vzal mimochodem vše dost sportovně, nicméně ukrutná potřeba pána od vedle se k tématu vyjádřit opravdu nešla přehlédnout (a následně přeslechnout). Obzvlášť, když si na tenhle způsob jednání člověk v Norsku tak snadno odvykne. Proč by se někdo chtěl bít za špatné služby?
V případě sýru na těstovinách jsem se utěšovala tím, že to třeba popletl kuchař, že tam ten sýr oficiálně být neměl. Nejsem si tím ale moc jistá, protože v několika jiných podnicích jsem se ze seznamu alergenů dozvěděla, že mléko neobsahuje medovník, což mi přišlo tak podezřelé, že mě to přimělo si ho vygooglit. Kromě mléka jako takového obsahuje ještě kysanou smetanu a mléčné tuky. Mléko překvapivě neobsahuje ani šopský salát s balkánským sýrem. Podle starého dobrého „máme tři vegetariánská jídla: škvarkové knedlíky, halušky se slaninou a smažák se šunkou“.
Proč lidi vynakládají energii na to, aby zavedli do jídelních lístků úpravy, když to udělají tak špatně, že se na ně nikdo nemůže spolehnout, takže jsou úplně k ničemu (a s nimi i všechna ta vynaložená práce)? Možná proto, že to nedělají proto, aby to někomu k něčemu bylo, ale proto, že jim to někdo řekl. Poslechnout musí, ale tím to končí.
Zážitky z brněnských hospod jsou v mých dovolenkových vzpomínkách podbarvené nejrůznějšími malými záblesky české každodennosti. Řidič autobusu, který téměř sprostě řve na matku s raně školním dítětem, že mu lezou do autobusu s jídlem (kluk měl v ruce nakousnuté jabko). Ta maminka, která to s řidičem hraje a místo aby řekla, že ho schovají a že se snad tolik neděje, jabko honem dá do tašky a řidiči odsekne, kde jako vidí nějaké jídlo, že žádné nemají. A tak. Vždyť to je hrozná škoda.
Závěrem zpátky ke slíbeným Polákům. Chodí jich k nám do jazykovky opravdu hodně. V mnohém jsou nám Čechům podobní, například v tom, že mají neustále pocit, že se jim křivdí. A taky že dělají všechno nejlíp. Ze všech národů, co mi tam zatím prošly rukama, dělají v průměru největší bordel. Možná je to ale jen tím, že jich je tolik, někdy jich mám v kurzu stejně jako ostatních národností dohromady. To, že jich je tolik na kupě, má ale jednu nespornou výhodu: Člověk vidí rozdíly mezi jednotlivci jako na dlani, obzvlášť když v okolním norském prostředí jejich „východní“ vlastnosti vystoupí do popředí. Většina jich při běžném kontaktu vystupuje minimálně slušně, někteří jsou velice slušní a přívětiví, někteří se naopak občas rozhorlí a dávají k lepšímu podivné výroky o homosexuálech či liskání dětí či manželek, kterým se srdečně smějou, aniž by si všimli, že jsou jediní. V nejelitnějším kurzu, který se mi zatím sešel, vznikla velká koncentrace polských manuálních pracovníků, kteří nejenže značnou část už tak dost náročného kurzu proabsentovali, ale když se dostavili, nebyli schopní přestat se na hodině bavit polsky (a to i přes hlavu třetí osoby, když jsem je rozsadila), někteří si nikdy nenapsali úkoly, ačkoli pro ně látka byla těžká (uča je piča a úkoly si píšou jenom trapáci?), museli v průběhu hodiny chodit na cigáro, a když jsem začala mluvit o něčem novém, o čem zřejmě jako o většině předchozího usoudili, že to nepotřebují, odebrali se po dvojicích na záchod a tak dále. V druhé polovině kurzu začali někteří chodit posilněni dávkami alkoholu příliš malými na to, abychom je mohli vyhodit, ale dostatečnými na to, aby to šlo cítit po celé učebně. Pak si začali přihýbat i cestou na záchod a na můj výmluvný, tázavý pohled mi řekli, že to je dezinfekce (přičemž jeden jejich kamarád dostal záchvat smíchu). Proč by se dospělí chlapi chtěli takhle ztrapňovat? A jak je možné, že nebyli schopní vzít sebemenší ohled na ostatní studenty (kteří fakt nevěděli, co si mají myslet, tak dělali jakoby nic, nicméně v závěru kurzu už inkriminovaným výtečníkům nikdo neřekl jinak než „the Polish cluster“). Do školy se holt chodit musí, ale tím to končí. A víte co? Oni mají taky pocit, že jsou nositeli západních hodnot. Oni to nevidí, že tu působí jako ufoni. Spousta jejich krajanů to ale vidí a můžou se propadnout hanbou. Když probírám s naší recepční (Polkou), jak bych to měla nejlíp zaonačit a co už jít nahlásit a co ještě ne, celá se, chudák, červená. Není Polák jako Polák. A není Čech jako Čech.
Pavlovi to nedá nedoplnit jednu historku z místní banky. Když jsme šli s naším domácím po vyřízení všech mých stěhovacích formalit zpětně založit blokovaný účet na zálohu za nájem, zaslechl jsem při dost dlouhém čekání češtinu. Nejdřív jsem se zvědavě rozhlížel, nutno ale říct, že čím víc jsem slyšel, tím víc můj zájem o skupinku tří Čechů opadal. Mezi těmi všemi poklidně sedícími Nory, Araby, „nějakými černochy“ a podobnou „cháskou“ totiž ono „kurva co si to hajzlové dovolujou, takhle musíme čekat, se na to můžu tak akorát vysrat, ne, blbci!“, ozývalo až moc hlasitě... Ale jak Anežka už psala, není Čech jako Čech. Když jsem o několik týdnů později slyšel v metru zase češtinu, raději už jsem se instinktivně schovával za tablet, jako by mě snad někdo „s nimi“ mohl spojit. No, začínám mít tímhle směrem super předsudky :) Tentokrát to ale byla skupinka nějakých studentů na výletě po Evropě. Zrovna si povídali o tom, jak je strašně milé, že se tady a podle jejich zkušeností vůbec na západ od ČR k sobě lidi chovají jinak. Jen víc takových. A teď předám klávesnici zase Anežce.
Úplným závěrem bych chtěla říct, že se nám dovolená moc líbila, Česko je fajn. Jen je tam hodně lidí, se kterýma se není snadné potkat. Bohužel pro nás o dost víc než tady.
