Jak už jste od nás asi nejednou slyšeli, Norové jsou obecně velmi milí a vstřícní lidé, kteří vám v podstatě za všech okolností chtějí pomoci (jako poznámku pod čarou bychom mohli podotknout, že takto univerzálně to platí spíš jen, když vypadáte jako Evropané, to je ale téma, do kterého teď pouštět nebudem). Problém nicméně často tkví v tom, že vám pomoci neumí, ačkoli by to podle veškerých předpokladů umět měli. Pavel určitě brzy napíše o své anabázi s norskými bankami, z nichž žádná, zdá se, netouží operovat s jeho penězi a jejichž zaměstnanci a zaměstnankyně předvádí extempóre těžko spojitelná s osobami svéprávnými. Zatím je tu ale případ mého norského telefonního čísla, který vlastně spadá do té stejné kapitolky kontemplací o sektoru služeb v Norsku.
Že je rodné číslo zásadní věc, ví každé děcko, i když musím přiznat, že až tady jsem si uvědomila, jak často a na kolik účelů ho člověk vlastně používá – a tím i jak často a v kolika oblastech je člověk v kýblu, když ho nemá (analýze těchto kýbloblastí se později budeme věnovat samostatně). Přesto mě ale překvapilo, že jednou z nich je aktivace simkarty. Zkrátka, když si ji koupíte, dáte do mobilu, naťukáte všechny kódy a mysleli byste si, že nabijete kredit a budete někam volat, tak nebudete – musíte se registrovat. Byla doba, kdy to tu fungovalo jako u nás, ale od těch loňských sněhů už tu Velký Bratr poněkud posílil. Když jsme o tom přemýšleli, došli jsme k závěru, že Češi, kteří plánují v budoucnu někoho vydírat po telefonu, by si ty simky radši měli nakoupit teď, než Česko v tomto ohledu dožene západní standardy.
Snahu o vyzískání norského telefonního čísla jsem zahájila hned druhý den po příjezdu, protože uvádět v životopise a žádostech o práci české číslo (k dovršení všeho vedle české adresy) se jevilo jako nevýhoda. Hezky jsem si vygúglila operátory nabízející své služby v Norsku, pročetla si diskuze uživatelů, vybrala operátora a produkt a radovala se, jak se mi to hezky rýsuje. Volání, které vás za podobných podmínek vyjde asi třikrát levněji než v Česku, to jsem si hodlala nechat líbit. Protože jsem nevěděla, jak moc tu budu volání a ostatní služby využívat, rozhodla jsem se konzervativně pro produkt kontaktkort, neboli v podstatě dobíjecí kredit. Krása.
Trochu jsem znejistěla až ve chvíli, kdy jsem v často kladených otázkách na stránkách operátora náhodou narazila na dotaz „A když nemám rodné číslo, tak to jako nemůžu mít kontantkort?“ Odpověď se totiž odvíjela ve smyslu „Ale jasně, že můžeš. Protože jsi cizinec a evidentně tedy velmi toužíš volat z norského čísla do zahraniční, můžeš využít naši skvělou Kontant Global!“ To v praxi skutečně znamená, že bez rodného čísla se běžný nabíjecí kredit nekoná, protože není způsob, jak na něj simku registrovat. Bez magického čísla si neškrtnete. Skvělá služba Global má sice dražší volání i esemesky, ale zato vychází ohromně výhodně do zahraničí (díky, přesně proto si pořizuju norské číslo!) a navíc (a hlavně) u ní existuje možnost registrace pomocí čísla pasu.
I přes zdražení oproti původní představě nejsou ceny v rámci Norska pořád vůbec špatné, takže tedy Global, dobře. Jako nový zákazník potřebuju napřed startovací balíček (tedy simku s číslem a nějakým kreditem do začátku), a ten je k dostání v kterékoli z mnoha prodejen místních kiosků Narvesen, 7 Eleven, Deli de Luca nebo Mix. Vzhledem k tomu, že jsou opravdu na každém rohu, by to mělo mít poměrně malou šanci nevyjít. Pro jistotu jsem ještě zavolala na infolinku, kde mě paní ujistila, že je to opravdu snadné a že se vše vyřídí v kiosku. Koupím balíček, vytasím pas, dostanu formulář, který vyplním, oni ho oskenují (v kiosku? fakt?), odešlou na operátora, ten mě registruje... no do druhého dne není co řešit. Tak jsem se sice se smíšenými pocity, ale s bezelstnou vírou v tento pochybný systém odebrala do nejbližšího 7 Eleven a jala jsem se vyptávat, jak to s tou registrací je.
K mému mírnému zděšení mi pán za pultem řekl, že o tom teda nic neví, že umí kredit dobíjet, ale registrovat že mě určitě nemůže, to musím na stránkách operátora. Upozornila jsem ho na zvláštnosti služby Global uzpůsobené tragédům bez rodného čísla, které je prvním předpokladem jakéhokoli pokusu o registraci online, ale s jeho přesvědčením to moc nepohnulo. O službách onoho operátora nevěděl nic, a proč by měl, a o formulářích už vůbec nic. Tak jsem poděkovala a pokračovala v krasojízdě do nedalekého Narvesenu poblíž centra. Tam se na mě pán usmál a příslušný balíček mi opravdu nabídl. Vybrala jsem si pěkné číslo a sladce se otázala, jestli mi ho i aktivuje. Pán se zatvářil zděšeně a několikrát zopakoval, že je jenom prodavač. Snažila jsem se mu nadhazovat klíčová slova jako „pas“ a „formulář“, ale pán se pouze mechanicky podíval do všech šuplíků a nepřestával říkat, že je jen prodavač a taky že žádný formulář nemá.
Bylo by možná vhodné doplnit, proč jsem se v tu chvíli neotočila na patě a nešla přímo do obchodu operátora. Důvod je jednoduchý, mnou zvolený (levný) operátor totiž žádný vlastní obchod nemá. Navíc byl balíček už zaplacený, číslo se mi líbilo, tak jsem si řekla, že si ho nechám a s registrací zkusím štěstí jinde. Se zakoupenou simkou jsem ten den obešla ještě několik dalších kiosků různých jmen a velikostí, ale neuspěla jsem. V některých personál vůbec nevěděl, o čem to mluvím, v jiných ano, ale formuláře jim došly. Svou roli v tom určitě hrálo i to, že bylo těsně před Velikonocemi, což obnáší státní svátky a hromadné úprky zaměstnanců z města – přes Velikonoce nefunguje nic.
Tak jsem si balíček sušila v batohu a v následujícím týdnu ho při návštěvách města průběžně vytahovala v kioscích, kde jsem ještě nebyla. Štěstí se na mě zdánlivě usmálo až v prodejně na hlavním nádraží. Energická prodavačka mě zpravila o tom, že ten pán, co mi to prodal, ale neaktivoval, je blbec. To jsem si myslela taky, ale mít to oficiálně potvrzené nebylo od věci. Pak ale taky řekla, že tam mám jít zpátky, protože když mi to prodal, tak mi to aktivovat musí, to že mu mám říct. Taky prý není potřeba ten formulář, co nikde nemají, stačí, když tam prodavač zavolá a číslo pasu jim nadiktuje. Před očima se mi vyjevila scéna, ve které jsem tomu pánovi řekla, že to udělat musí – byla tragikomická. Kde nic není, ani smrt nebere. Tak jsem se paní opatrně zeptala, co když to pán prostě neudělá, protože to prostě nezvládne? Na to ona, že to prostě zvládnout musí! Bylo vidět, co si myslí o tom, že má pan Břídil stejné platové ohodnocení jako ona. Zkusila jsem psí oči, jestli by mi to neaktivovala ona, ale rychle se z toho vyvlíkla s tím, že scanner na prodejně nemá a volat tam ve státní svátek nemá smysl, což jsem musela uznat.
O dva dny později jsem se, připravená na cokoli, vypravila do inkriminovaného kiosku. Chystala jsem se na jednání s vedoucí(m) prodejny, ale bohudík k němu nedošlo, protože pan Břídil neměl směnu. Místo něj se na mě zpoza pultu koketně culil mladý, dlužno přiznat že i velmi šarmantní, Nor pravděpodobně pákistánského původu. (Na tomto místě je potřeba podotknout, že z personálu kiosků je etnických Norů odhadem pět až deset procent, ani většina ostatních vystupujících prodavačů a prodavaček nevypadala na první pohled norsky. Je to holt bídně placená práce s nočními směnami.) Řekl mi, že samozřejmě, registruje mě rád, formulář najde exkluzivně pro mě. Měl v tomto druhu jednání se ženami očividně praxi, jak jasně demonstroval způsob, kterým prodával paní po mně kafe a pečivo. „Pro vás zdarma, ale musíte se odpoledne stavit u mě, hahaha, ne, dělám si srandu,“ mrk, mrk.
Formulář, který vykutal z útrob šuplíků, musel být kopírovaný tak desetkrát, takže nešel moc přečíst, a navíc vypadal, jakože z něj někdo napřed chtěl skládat vlaštovku, pak si to v půlce rozmyslel, ale před vrácením do šuplíku se do něj ještě vysmrkal. Vyplnit že si ho můžu támhle na mražáku s nanukama. Když jsem mu ho předala zpátky, ubezpečil mě s přimhouřenýma očima a pohledem největšího samce v celém kiosku, že to můžu svěřit do jeho zkušených rukou. Zítra dopoledne, možná už dnes večer, budu mít po problému. Mezi tím stihl polichotit další zákaznici, která si kupovala pečivo. Tak jsem poděkovala a šla domů.
Povzbuzená pozitivním vývojem jsem naládovala simku do telefonu a naťukala, co se dalo. Dorazila první esemeska – překvapivě nikoli od operátora. Stálo v ní: „Héj, what's up? Tady Vincent ze včerejška (realisticky počítající s aktivací až druhý den, pozn. aut.). Nejdeš na kafe?“
Musím se přiznat, že pod tlakem okolností jsem tuto atraktivní nabídku kvalitního sexu nechala ležet. A také jsem nabyla mylného domnění, že když mi chodí takové zprávy, bude číslo asi aktivní. Tak jsem zkusila zavolat Pavlovi a pochlubit se mu svými úspěchy. Jak se ale ukázalo, to, že vám může přijít esemeska, neznamená, že můžete někam volat. Místo vyzvánění se ozvala automatická zpráva, který pravila, že moje číslo ještě není aktivní a že mám počkat na později. Když jsem to po dvou hodinách zkusila znovu s tím, že nic horšího než ta stejná zpráva mě nepotká, ozvala se zpráva jiná a o poznání ostřejší: „Už jednou jsme vás informovali, že vaše číslo není aktivní. Vyčkejte laskavě na později!“
Znovu jsem si troufla až druhý den kolem oběda, což už prošlo. Až na skutečnost, že si kredit musím nabíjet v obchodě, protože internetová samoobsluha operátora nebere zahraniční karty, si vlastnictví norského čísla náležitě užívám.
Ehm ehm, dovolil bych si k této anabázi doplnit i jiný příběh, abyste si nemysleli, že vyřizování něčeho je tady vždy dechberoucí záležitost plná adrenalinu a zážitků na několik dní. Vida Anežčino málem marné snažení, rozhodl jsem se takticky vyčkávat do chvíle, kdy budu mít vyřízené ono zmiňované norské rodné číslo. Asi bych to tak i udělal, kdyby.... Jednou jsme šli s Anežkou z procházky po Oslu, jdeme takhle po hlavní třídě, něco si povídáme a náhle se zleva ozvalo něco jako „Ha! Bratři Slované! Z Česka? My Polky!“ Originál byl pochopitelně trochu jiný, ale obsah tento. Ukázalo se, že skoro krajanky tam dělají se stánkem reklamu přesně tomu operátorovi, o kterém Anežka mluvila výše. Začal jsem s jednou ze slečen rozebírat česko-anglicko-polsky vlastnosti různých služeb onoho operátora, načež druhá, ta s obchodnějším duchem, větší vyřídilkou a vyššími podpatky, nám skočila do řeči a shrnula to: „SIMky dáváme zdarma, klidně bys to mohl jen registrovat, jednou nabít a pak vyhodit, je to nejlevnější, to chceš, tady se podepiš a dej mi občanku“. Všechno bylo vyřízeno vlastně ještě rychleji, než jsem se stihl rozkoukat, co se děje. Číslo bylo aktivní za 20 minut. Slečna měla evidentně na rozdíl od její rozvážnější kolegyně už dost praxe. To podtrhla i tím, že mi za několik dní potom nabízela stejně energicky další číslo, když takticky lovila přímo před daňovým úřadem, kde jsem stál frontu ještě před otvíračkou. Znalá místních poměrů tam na mě začala rovnou polsky. Měla šanci tak 80%, že se trefí. Ale o tom až jindy.
