Mnozí z vás stoprocentně zaznamenali, že jsme se tu rozmnožili. Měla jsem ambici o zkušenosti těhotenství a porodu tady v Norsku napsat hned za čerstva, ale nakonec je to spíš ku příležitosti prvních narozenin našeho písklete (i když i tohle datum už jsme tak trochu propásli, vzhledem k tomu, jak dlouho to Pavlovi trvalo přečíst, opřipomínkovat a poupravit :). Nu, stane se. Dokopat se s miminem (který už mezi tím není žádný mimino) k čemukoli je mor, to bude asi ve všech zemích stejné.
Zkušenost těhotenství a porodu v Česku mi chybí, všechno, co o tom vím, je zprostředkované. Navíc je určitě velký rozdíl mezi jednotlivými gynekology a gynekoložkami – co kdo nabízí či nenabízí, do čeho třeba tlačí, a o čem pomlčí. Nemůžu tedy úplně fundovaně srovnávat. Kdyby se vám zdálo, že se do toho někde pouštím, berte to dle vlastního uvážení s rezervou.
Začněme ale rozdílem poměrně objektivním, kterého jsem si všimla jednak na základě vyprávění kamarádek, které prožily těhotenství v Česku, a jednak při načítání českých zdrojů na internetu. Tím rozdílem je míra toho, jak moc zdravotnický systém těhotné stojí za zadnicí. V Norsku těhotná, u které se těhotenství vyvíjí fyziologicky a dítě je po narození v dobré kondici, nemusí za celou dobu vidět doktora. Až druhý den po porodu přijde pediatr, který zkontroluje dítě. Vychází se tu z premisy, že lékař‑specialista (tedy v tomto případě gynekolog/gynekoložka) je od řešení nemocí a patologií, a péče o ženu se zdravě probíhajícím těhotenstvím je tak trochu mimo jeho odbornost, navíc kontroly u odborníka s ultrazvuky a podobně hodně stojí (ať už jednotlivce nebo stát). Na poradnu se chodí k porodní asistentce a kromě první návštěvy, která nebývá o moc dřív než třeba ve třináctém týdnu a na které se potvrdí těhotenství a tak dále, se v podstatě navážno začíná až okolo poloviny těhotenství. Těhotná má ale možnost chodit i dřív, když má pocit, že to potřebuje. Veškerá vyšetření a kontroly spojené s těhotenstvím a porodem, jsou zdarma (což je příjemné, protože jinak tu dospělí při vyšetření u doktora platí část nákladů).
Musím říct, že jsem o tom nehrocení prohlídek docela hloubala. Vždycky jsem se totiž považovala za člověka, který chce dostat maximum informací, i kdyby třeba nebyly až tak příjemné. Řekněte mi všechno a já si to nějak přeberu, že jo. Pak jsme tu s Pavlem začali chodit na kontroly k porodní asistentce, na kterých mi nebylo řečeno prakticky nic. Odpovídala nám na otázky ohledně porodu, těhotenství a šestinedělí, co nás napadly. Zkontroloval se tlak, moč a od vyššího stádia těhotenství míra od stydké kosti po vrchol dělohy, poslechlo se miminko (u čehož porodní asistentka pokaždé pravila, že to zní, jako když utíkají koně), ke konci těhotenství pohmatem zjišťovala, jak je dítě natočené a jestli je hlavička usazená v pánvi. Ptala se mě, jak se cítím a jestli na mě nejdou obavy z porodu, a nabádala mě, abych se nezdráhala dojít si k obvoďačce pro neschopenku, kdybych měla pocit, že nezvládám pracovat (na mateřskou se tu normálně chodí tři týdny před vypočteným termínem). Poslala mě na test na těhotenskou cukrovku (posílají se tu všechny nad 26 let) a okolo třicátého týdne mi nabrala krev z prstu kvůli železu, kterého jsem měla nedostatek, takže mě poslala do lékárny pro potravinový doplněk. Na místním ultrazvuku jsem byla jednou, chodí se tu standardně okolo osmnáctého týdne (kdo chce bez indikace víc, zaplatí si u soukromého gynekologa). A to bylo tak nějak všechno.
Naprosto jsem chápala, že mi nikdo nic neříká, že v žádném případě nejsem plně informovaná o možných rizicích a situacích, co by třeba mohly nastat. A uvědomila jsem si, že jsem ráda. Kdyby mi to někdo takhle před těhotenstvím nadnesl, asi bych mu odvětila, že je rozhodně lepší informace mít než nemít. Ale v praxi se ukázalo, že tak nefunguju. Mohla jsem si to všechno dohledat – a něco jsem si pochopitelně dohledala – ale většinou jsem tu možnost nechala ležet. A těhotenství jsem až na pár výjimek prožila v naprosté pohodě a vcelku ráda na něj vzpomínám. Ačkoli je to proti mému teoretickému přesvědčení, nebyla bych měnila s kamarádkama, které prožívaly těhotenství v Česku a byly plně informované – a často poněkud vyschýzované, jak čekaly, až je stihne některý z neduhů, kterým jejich gynekoložky udělaly na prohlídce reklamu. Myslím, že jak se v těhotenství člověk přirozeně obává, aby něco nezanedbal a neuškodil miminku, hypochondrický potenciál libovolné situace tím stoupá k výšinám. No a čím víc matroše má člověk k dispozici, tím horších sebediagnóz se může dobrat. Pořád jsem se ještě na filozofické úrovni nerozhodla, co je lepší. Faktem ale zůstává, že místním systémem podporovaná nevědomost mi zajistila pohodové těhotenství.
Druhou stranou této mince je dostupnost některých vyšetření, konkrétně genetických testů v raném těhotenství. Státní zařízení je provádí jen u žen, kterým v době porodu bude 38 a více let, a těm, které už mají jedno postižené dítě nebo genetickou zátěž v rodině. Další možností už je jenom získat diagnózu „úzkostná matka“, to vám to pak udělají na uklidněnou. To ale člověk tak nějak nechce :) No a soukromá zařízení tyhle testy podle zákona provádět nesmějí. Čili pokud o dané vyšetření máte zájem, a nespadáte do některé z rizikových skupin, máte kromě možnosti nechat si testy udělat v zahraničí jednoduše útrum. Jde o politické rozhodnutí, jehož cílem je zabránit tomu, aby lidi chodili na potrat, když se dozví, že čekají například dítě s Downovým syndromem – tedy o naprostý opak české strategie plošně nabízených testů (byť nejsou na pojišťovnu) a tlaku ze strany mnoha gynekologů/gynekoložek na ukončení těhotenství, když se na něco přijde. Je pravda, že tu potkávám relativně hodně dětí i dospělých s Downovým syndromem (a taky je pravda, že když do rodiny takové dítě přijde, místní systém vás velmi dobře podrží). Asi se to v závislosti na nastavení každého dá považovat za výhodu i nevýhodu. My jsme o testy měli zájem, abychom byli víc v klidu, takže se nám to do krámu moc nehodilo. Soukromé kliniky vám samozřejmě ten ultrazvuk udělají a na ty průvodní znaky se tak nějak podívají, právo informovat, když něco vidí, pokud vím, mají. Ale vyšetření se nesmí dělat s tím účelem, takže se oficiálně napíše, že to bylo kvůli kontrole srdeční činnosti nebo něco podobného, prostě se s tím hojně šmelí, jak dokládají zdejší internetové diskuze. Krevní testy ale pochopitelně neprojdou vůbec. Nakonec jsem na testy letěla na otočku do Česka a trhla na tom svůj osobní rekord Oslo – Brno – Oslo za nějakých 22 hodin, trochu stres to byl. Ale zvládla jsem to v den místního státního svátku, takže jsem si nemusela na poslední chvíli brát volno, které bych v tom období asi bez udání skutečného důvodu ani nedostala… aneb když zatloukáte těhotenství před vedením, dokud to jde :)
Dalším objektivním rozdílem, který osobně považuju za velké místní pozitivum, ačkoli by se asi našli i lidi, co by v tom se mnou nesouhlasili, je existence porodních domů, respektive center (a oddělení pro přirozený porod v porodnicích). Nemám bohužel příliš zmapovanou celkovou situaci, ale z toho, co jsem vyčetla, se mi jeví, že je tu víc typů nenemocničních porodních zařízení – od relativně velkých a výborně vybavených, umístěných velmi blízko nemocnice se standardním porodním oddělením, až po nějaký minimalismus v odlehlých oblastech, který tam zřídili, protože do nemocnice je to hrozně daleko (což možná až taková výhra být nemusí, nicméně nic bližšího o tom nevím). Když to takhle píšu, zní to možná líp, než jak to reálně funguje – přestože to tu existuje, není tu toho tolik, aby to krylo poptávku, a panuje tu vůči tomu v jistých kruzích taková jakási rezervovanost (no, ne že by v Česku panovala tímto směrem zrovna otevřenost). Norové obecně, zdá se nám, tíhnou k určité konformitě a rádi věří, že jejich systém skvěle funguje. Když někdo říká, že to někde v porodním domě/centru může být lepší než ve státní porodnici, vzbudí to asi občas politickou nevoli. „Naše“ porodní asistentky nám říkaly, že se musí trošku bít, aby porodní centrum mohly provozovat.
Faktem zůstává, že v Oslu alternativní porodní centrum je a že jsem tam porodila velmi dobře a bezproblémově. Ten „náš“ porodní dům se nachází v areálu velké nemocnice hned vedle budovy normální porodnice, se kterou je spojen uzavřeným krytým mostkem. Pokoj, kde se Erik narodil, byl vybaven dvojpostelí, velkou vanou přímo v pokoji, různými pomůckami k sezení a popocházení a vlastní koupelnou. Svíčky byly bohužel jen elektrické, normální prý nevyhovovaly požárním předpisům. Vypadá to tam asi takto:
Byly tam i dva druhy tlačítek pro přivolání pomoci – jeden pro nás na přivolání porodní asistentky, druhý pro porodní asistentky pro případné přivolání pomoci z přiléhající porodnice v případě komplikací. Jak jsme později zjistili, na našem porodním pokoji bylo v normálně nenemocničně vypadajících skříních sterilně uloženo všechno možné vybavení, co by porodní asistentky nebo přivolaný nemocničí personál mohl potřebovat, na sál to odsud bylo přes mostek do druhé budovy v řádu jednotek minut. Faktem je i že se porod nikdo nesnažil uměle urychlovat, i když byl dlouhý, že nebyl problém poslouchat ozvy přenosným zařízením ve vodě, že mohl Pavel být sto procent času se mnou, nosili mi sladký pití a nabádaly Pavla, ať mě krmí vlastně čímkoliv, co pozřu, abych se nevyčerpala, že bylo nahřívání hráze teplou žínkou, pupečník dotepaný, koupání žádný (poprvé jsme koupali až po týdnu doma), nikdo se mi do toho rození příliš nemontoval a vůbec povšechně jsme byli velmi spokojení. Jediné, co nám tam nesedlo, byla porodní asistentka, která měla službu těsně po mém porodu. Měla obavy, protože Erik dlouho plakal, a chtěla, aby se zkontroloval a nabrala se mu krev na rozbor, s čímž jsme souhlasili. Problém byl v tom, že na vyšetření na něj potřebovali rozsvítit zářivku (ok, co už) a na odběr se musel odnést do jiné místnosti, protože testy musel udělat lékař a lékař podle pravidel může ordinovat jen v té jedné místnosti (což je pravděpodobně jakási úlitba systému – formální oddělení toho, kde ještě mají pravomoci hlavně zaměstnanci porodního centra a „kde už je to nemocnice“). Nechtěli jsme se ho pustit a pořád jsme nechápali, proč mu tu krev nemůžou vzít tam, kde je. Asistentka si asi myslela, že nechceme, aby se vůbec nabírala a začala hrozně stresovat a tlačit na nás, jestli snad nechceme to nejlepší pro svoje dítě. Vytvořilo se tím hodně nervozity a vlastně jsme si říkali, proč se asi člověk s takovou povahou rozhodl stát se porodní asistentkou, jejíž hlavní devízou by podle mého mělo být umění lidi uklidňovat, ne vytvářet úplně zbytečné vlny. Řekla jsem, že tam jdu s ním, ona na to, ať to ani nezkouším, že hned omdlím. A tak dále. Nakonec ho tam odnesl Pavel a podstatně příčetnější kolegyně výše zmíněné nám druhý den vysvětlila, o co vlastně šlo. Jak je vidět, stane se ledacos ledaskde, nicméně to bylo opravdu to jediné, co jsme museli rozdýchávat. Asistentka, která byla u vlastního narození, byla fantastická.
Oddělení poporodní péče se tady nazývá „poporodní hotel“ a v podstatě tak i vypadá. Jediný do očí bijící rozdíl jsou v podstatě vložky a plíny zdarma, co uklízecí personál naskladňuje do koupelen. Na jídlo jsme chodili do kantýny dole v budově a Erička si vozili s sebou v k tomu určeném plexisklovém postýlkovozíčku. Matka má pobyt i jídlo zdarma, otec (nebo jiný doprovod) si to platí, ale není to na místní poměry nijak zvlášť drahé. My jsme tam nakonec strávili 3 noci. Standardně se tu po porodu zůstává dvě noci (ale pokud je vše ok a chce se vám, můžete jet dvě hodiny po porodu, tedy porodit ambulantně – prý vám ani nikdo nenadává na cestu, je to tu normální). 48 hodin od porodu nabírají krev z patičky (kdo jel domů dřív, se na to dostaví). Erik se narodil po desáté večer, takže by mu to museli nabrat mezi desátou a jedenáctou. To se tam nikomu nechtělo, a navíc bychom pak jeli domů v noci, tak jsme tam ještě počkali do rána. Kromě toho, že tam měli postel s neuvěřitelně měkkou a pérovací matrací, což se ve spojení s pánví, co se po porodu znovu skládá na původní místo, ukázalo jako ještě nepohodlnější, než by to bylo za normálu, jsme byli velmi spokojení. Teda ještě jednu výhradu jsme měli – nikoho nenapadlo dát do koupelny tlumené světlo, okno tam nebylo, a i kdyby bylo, tak by v Norsku o zimním slunovratu nebylo moc platný, a ta zářivka, co tam byla, vypalovala mozek z hlavy i nám. Neměli jsme to srdce tím svítit do těch mžourajících, poloslepých očíček, tak jsme vždycky rozsvítili v předsíňce a pootevřeli dveře a přebalovali ho tak. To mělo (ve spojení s totálním nevyspáním a obecnou rozjuchaností) za následek, že jsme mu první plínu zvládli nějakou záhadou ve vzájemné spolupráci nasadit předkem dozadu (přestože inkriminivané plíny mají vzadu velký nápis „BACK“… ten jsme ale neviděli, no…). Co měla za následek tato roztomilá chybička, asi radši ani nebudu rozepisovat :)
Pár dní po příjezdu z porodnice chodí na domácí kontrolu dětská sestra, zváží miminko a dá vám tunu brožurek a letáků.Co jsem po porodu trochu postrádala, byla nějaká ženská prohlídka. Při odjezdu z porodního centra se provádí kontrola, jen když bylo velký šití, pokud byly komplikace a překládalo se do nemocnice a podobně, jinak nic, což je asi ok, co taky kontrolovat, když bylo všechno v pořádku. Bohužel (tedy z mého pohledu) se tu celkem vzduchuje i prohlídka po šestinedělí, respektive systémově se na ni chodí k obvodnímu, kterej pochopitelně pozná prdlajs a ultrazvukem taky neoplývá. Moje obvoďačka se mě dokonce zeptala, jestli chci, aby se na mě podívala, nebo jestli ok. No, kdyby se nepodívala, tak už bychom si doopravdy řekly jenom, jak se mám :) Takže když někdo chce, tak opět nasoukromo. Holt plusy i mínusy toho, že je tu z daní hrazená zdravotnická nabídka obecně menší. A že se tu těhotenství a rození nepovažuje za nemoc.
