A máme tu zase jeden příspěvek, který se bude skládat hlavně z fotek, abychom si jen teoreticky nepovídali, ale aby bylo vidět, že tu i žijeme. Všechno je foceno mobily, často během úskoku z jízdní dráhy nějakého nadšeného sáňkaře, ale k poznání snad jsme. No vidíte, to jsem předběhl. O čem že bychom vás to tedy dneska rádi informovali? O tom, že jsme byli sáňkovat. Tak dobře, jak si jen v Oslu zasáňkovat můžete – na trati jménem „Korketrekkeren“ (neboli vývrtka), která měří dva a půl kilometru a byla využita i při olympijských hrách v roce 1952 jako bobová dráha.
Na jakékoli zimní hrátky jsou v Norsku dobře zařízení. Nejste-li hrdými majiteli vlastního sněžného torpéda nebo bojíte-li se půjčit si vratce vypadající trojlyžinové plastové sáňky s volantem od dětí domácích, zachrání vás organizovaná půjčovna bytelných sáněk přímo u svahu. Půjčení helmy je v ceně půjčení sáněk – vědí proč :)
Na vrcholu svahu nás přivítal výhled se zimní sluneční šou, kterou jsme s pomocí Wikipedie odborně určili jako malé halo. Dále si povšimněte obligátní ochablé norské vlajky v popředí a Oslofjordu v pozadí.
Zbývá tedy nasednout – a jede se dolů. Sjezd trvá něco málo pod čtvrt hodiny a trať je značně členitá. Najdete jak úseky, kde to jede pekelně rychle, tak úseky, kde musíte sáňky popotáhnout, pokud tedy nejste dostatečně rozjetí. Trať se každý den brzy ráno upravuje, takže když si přivstanete (tzn. na desátou) :), užijete si nádherně rovnou a panensky nedotčenou trať – jen pro sebe. Okolo jedenácté se začnou trousit i ostatní (blázniví teenageri, hrdí tatínkové se svými dvouletými dětmi před sebou na saních, vystrašení turisté, zbloudilí snowboardisti a další pakáž) a už to není, co to bývalo. Postupně začne vylézat led, nadělají se hrboly a skokánky a romantická projížďka najednou dostává úplně jiné rozměry. A helmy (které jsme si nepůjčili) nabývají na významu.
Zespodu svahu vás nahoru vyveze metro. Trať totiž dole ústí přímo na stanici. Kromě sáňkujících potkáte v metru ještě lyžaře všech druhů, snowboardisty… a pak už nikoho :). Ba ne, první dvě stanice na Holmenkollen jedou ještě turisti. Metro samozřejmě nejede přímo do kopce, ale obloukem, takže je to celkem sedm stanic. Je to naše linka, takže jezdíme okolo domu. To se hodí při zpáteční cestě.
Proti publikování této fotky sice Anežka měla jisté výhrady, ale Pavel si ho vymrčel, protože na ní prý jsou tak dobře vidět ty sáňky.
Pomsta je ovšem sladká :)
Když už jste zmrzlí jako preclíci, je na čase vrátit sáňky a zamířit domů do horké sprchy. Vracet se dá nahoře v půjčovně, když vás ovšem nezastraší půlhodinová fronta. Druhou možností je sáňky za malý poplatek vrátit dole pod svahem, ale to zase jde až od půl druhé. Když jsme se v jednu nahoře na kopci rozhodovali, jak to udělat, přišla nám fronta natolik odpudivá, že jsme si radši udělali vrcholové selfie (abychom zabili trochu času) a sjeli to ještě jednou. Zimním radovánkám zdar!
