Tre nøtter til Askepott

Tři oříšky pro Popelku. V článku o norských Vánocích jsme se zmínili o pohádkách a slíbili, že o jedné z nich napíšeme víc. Tady to teda je. Norové Popelku milujou. Přesněji různé generace a různí lidé ji milujou různými způsoby, setkáte se se sentimentem, nostalgií i mírným pobavením. Dívá se ale kde kdo. Příběh o Popelce je samozřejmě tradiční záležitost, Češi ho mají také rádi a stejně tak i mnoho dalších národů. Proč by to zrovna u Norů mělo být něco zvláštního? Jednoznačně proto, že se tu nebavíme o norském filmu o Popelce, ale o kultovní československo-německé koprodukci z roku 1973. Kdepak ty ptáčku hnízdo máš… Fakt. Na hlavním kanálu veřejnoprávní televize na Štědrý den v jedenáct dopoledne. Do televizního programu na Štědrý den patří bez přestávky už od roku 1975. Někdy je zajímavé přestat se na chvíli fixovat na představu, že celý svět zná české pivo, a zjistit, co vyvážíme doopravdy. Co lidi v jiných státech napadne jako první, když se řekne Česko? Některé Američany možná české pornoherečky, spoustu Norů právě Tři oříšky. Dokladem toho budiž i na norské poměry poměrně rozsáhlé wikipedické heslo.

Vzhledem k tomu, že se jedná o pohádku a že by se tím pádem mohly dívat malé děti, je norská verze dabovaná, nikoli titulkovaná, jak je tu jinak zvykem. Není to ale takový ten „klasický“ český dabing, který si možná představíte. Je to ten druh, který se při převodu do češtiny používá třeba u přírodovědných pořadů. Napřed slyšíte kousíček potichu puštěného originálu, načež přes něj začne mluvit silnější hlas, který vám originál zprostředkuje. Vlastně takové mluvené titulky. Všechny postavy dabuje jeden pán. Ano, i Popelku! Jako důkaz místo slibů přikládáme dva malé vzorky, které jsme pořídili při sledování vánočního vysílání.

U tohoto druhu dabingu jde především o význam, v překladu zůstane pravděpodobně ztraceno ještě víc než u jiných druhů. Repliky jsou v norské adaptaci často zkrácené a slovní hříčky a vtípky vynechané, což nám přišlo škoda – některé by šly. Zároveň jsme nabyli dojmu, že některé škrty nepramenily ani tak z nepřeložitelnosti nebo šetření časem, jako ze snahy se řečenému úmyslně vyhnout. „To u nás umí malá holka“ se tak norsky řekne „to u nás umí každé malé děcko“, „asi pod ním schovává velkej nos“ se řekne „asi má moc ošklivej nos“ a podobně. Taky jsme chvíli mudrovali nad tím, jak se z „kukuřice do ošatky“ staly fazole. Naše nejpravděpodobnější hypotéza je, že Norové znají kukuřici jen jako vařenou na stánku nebo sterilovanou v plechovce. Ale nevíme.

Že se jedná o velký fenomén, který mají všichni jaksi v povědomí, dokládá ze všeho nejlíp lidový zájem o problematiku. Ještě v listopadu se mě na Popelku ptala kolegyně v práci a následně mi vyjevila skutečnost, že o Popelce jakási potrhlá Norka píše blog. Ten obsahuje podrobný popis děje doplněný obřím množstvím fotek, informace o scénáři, hercích, lokacích, záměrech a norském dabérovi (jehož hlas je v Norsku hodně známý), pokus o český text hitovky Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? a jeho anglický překlad, úvahu nad tím, proč se Popelka Norům tak líbí, a v neposlední řadě i střípky o hercích, které prošly z českého bulvárního tisku do toho norského. Však se pokochejte sami, pro nasátí celkového dojmu není znalost norštiny zapotřebí :).

Ještě lepší než výše zmíněný – a vážně míněný – blog jsou parodie, jaké byste nevymysleli. Jak jsme je sledovali, váleli jsme si sice smíchy po zemi, ale zároveň nám to přišlo jaksi nemorální, dělat si srandu z Popelky. No ale dívali jsme se dál. Jeden od pohledu dost možná docela nákladný počin spáchali hlasatelé z hudební stanice NRK P3, kteří humorně pojali klíčové scény a v předvánočním období vypouštěli jedno video každý pátek. Naším oblíbencem se stala vycpaná sova Rozárka. No a pak scéna, kde se Popelka schovává v lese za pařezem.

O krok dál to dotáhl youtubový kanál TVNorge se svou scénkou Popelka používá elektrické spotřebiče:

Ne že by teda ta jejich Popelka nemluvila rusky, ale co se dá dělat. Stručné shrnutí děje:

Macecha: „Popelko, co se flákáš, nemáš co na práci?“
Popelka: „Však mám hotovo, s odsávačkou popela, mikrovlnkou a kuchyňským robotem to trvá nula nula prd.“
Macecha: „Tak se podíváme, co uděláš s tímhle.“
Na čočku vysypanou na podlahu Popelka pošle robotický vysavač.
Macecha: „To se s tebou asi princ nebude chtít oženit, když neumíš pracovat rukama.“
Popelka: „Jedna věc by mi rukama šla...“

...a to je prosím politicky korektní Norsko!

Z neskutečné říše youtubu zpět do reality. Ani tam to totiž není bez zajímavosti. V roce 2014 získalo Česko nehorázné prachy z Norských fondů na digitalizaci a revitalizaci deseti filmů, mezi nimi i Třech oříšků pro Popelku. V norských novinách se zpráva objevila s titulkem Vánoční dárek z Česka. Nová verze se letos poprvé pouštěla v televizi a v půli prosince měla premiéru v norských kinech. Prostě velká věc.

Dost jsme hloubali nad tím, proč je Popelka (tady i u nás) tak oblíbená, a na jiné pohádky a filmy se pomalu zapomíná. Napadlo nás, že by to mohlo být zčásti proto, že Popelka je v téhle verzi (která mimochodem v době svého vzniku platila za velmi odvážné a netradičně uchopené zpracování) opravdovou hrdinkou, a ne děvčátkem, co čeká v koutě, až/jestli tam pro něj princ přijde. Kdyby měl člověk popsat, jaká Popelka je, musel by asi mimo jiné říct, že je chytrá, drzá a odvážná. To je, myslím, do života dobrý základ.

Pozdní, ale přesto vánoční

Stejně jako se nedají Vánoce od prosince odpárat v Česku, nedají se ani v Norsku. Počínaje vánoční výzdobou ve městě a koledami v supermarketu až do aleluja, přes vánoční jídla až po pohádky v televizi. Poslyšte tedy krátké povídání o norských Vánocích, kousek po kousku vás provedeme hlavně těmi norskými specifiky.

Jak ví každé malé dítě, Vánoce v českém supermarketu začínají už v říjnu. Norové jsou poněkud konzervativnější (v tomto díky bohu), a tak s koledami nikdo neotravoval skutečně až do prosince. To ale neznamená, že se tu na Vánoce pilně nechystají. Už někdy přibližně od začátku listopadu se totiž začínají v obchodech objevovat speciální vánoční výrobky. Řeknete si: to je toho, však i v Česku se prodávají třebas různé vánoční čokoládičky. Ale Norové nás svou vánoční invencí poněkud zaskočili. Že se objeví speciální vánoční limonáda, no prosím. Ale vánoční paštika? Klobásy? Speciální edice vánočního piva? Tak tohohle jsem si v Česku, alespoň minulé Vánoce, nevšiml.

Začněme tedy třebas od té vánoční limonády (julebrus). Už jste někdy pili žvýkačku z nejlevnějšího lízátka rozpuštěnou v malinovce? My ano. To je jen jedna z mála asociací, které nás nad skleničkou julebrusu napadly. Další byla např. dětská tuti fruti zubní pasta. A tady, vážení, pozor. Když jsme se pokoušeli zavést na tohle téma hovory s našimi norskými kolegy a kolegyněmi, podařilo se nám oběma udělat mírné faux pas. Zeptat se totiž Nora, jestli to s tím julebrusem myslí vážně, a mít u toho ve tváři pobavený výraz, je asi jako pochybovat o kvalitách točené Kofoly. Nejen, že vám váš úsměv neopětují, oni vám i vysvětlí, že při vší úctě k vám julebrus nechutná jako zubní pasta, ale jako Vánoce samy, případně jako jejich dětství. Auvajs. Tak to byl přešlap. Přimělo nás to ale zkusit nahlédnout perly českého potravinářského průmyslu pokud možno střízlivýma očima. Milujou Češi Kofolu, žlutou a malinovku pro jejich vytříbenou chuť, nebo prostě proto, že je za horkých dní lemtali na koupáku, když jim bylo 9 let? Nechutnají snad jako naše dětství? Ale zpět k julebrusu. Ten vyrábějí všechny možné pivovary a prodává se jenom okolo Vánoc. Dá se koupit ve skle i v plastu, od třetinky po dvoulitr. Že jde prostě o srdeční záležitost dokládají i etikety. Však posuďte sami:

Do vánočního hávu se oblečou i plechovky a lahve piva. Obsah vánočních obalů se nazývá vánoční pivo (juleøl) a mělo by jít o nejrůznější speciály. Zatím jsme ještě nestihli odborně okoštovat ani všechny dosud pořízené či jako dárek obdržené „kontrolní vzorky“, ale ty, které jsme zkoušeli, byly rozhodně moc dobrá černá piva. Kdybychom si museli vybrat, jestli budeme žít na julebrusu, nebo na juleølu, máme oba docela jasno.

No a když už jsme v tom alkoholickém opojení, pojďme ještě na svařák. Tedy na gløgg. Od českého svařáku se liší především tím, že to vlastně není víno. Je to hustý, svařákovým kořením ochucený sirup, který můžete smíchat s vodou, s čajem, no a nebo právě s vínem. Takový gløgg med vin už od klasického svařáku vlastně skoro nerozeznáte. Ať už váš nápoj obsahuje alkohol, nebo nikoli, určitě v něm ale budou rozinky a mandle. Ty se prodávají ve speciálním pytlíčku už nasekané a namíchané ve vhodném poměru právě na přisypání do gløggu.

Kdybyste si rádi tenhle nápoj dali na vánočních trzích, nesmíte zapomenout, že přístup k alkoholu je v Norsku poněkud restriktivnější. Takže okolo jediného stánku, který prodával gløgg med vin, byla ohrádka a u vchodu do ní sličná vánoční elfka/vyhazovačka varovala, že s alkoholem ven z ohrádky nikdo nesmí, poněvadž to by páchal trestnou činnost. Dlužno taky podotknout, že si za alkohol v gløggu notně připlatíte. Kelímek slabého odvaru toho, co jsme si později ukuchtili doma, vyšel na 98 NOK. Přepočet ponecháváme ctěnému čtenáři jako domácí cvičení. Našli jsme tu i jednu vychytávku, kterou jsme v Česku ještě neviděli a přitom je náramně praktická:

A co k tomu budeme jíst? Když jsme se už courali po vánočních trzích, proč třebas ne tradiční český, o, pardon, maďarský, trdelník? Jedno jeho kolečko si tu můžete koupit za krásných 20 NOK. No neberte to. Abychom ale nezakrývali celou pravdu, tak prodávali trdelníky i celé a to za 55 NOK, což už je na místní poměry pochopitelná cena.

A něco slaného?

U vánoční játrové paštiky (julepostei) jsme nepoznali chuťový rozdíl od té nevánoční. Klobásy (julepølser) jsou zato skutečně jiné. Ty jsou mimochodem jedním z tradičních štědrovečerních jídel. A jsou moc dobré. No a jestli se od běžné nějak liší vánoční šunka (juleskinke), to nám zůstane pro letošek utajeno. Po pravdě nás odradil její krásně zdobný zelený okraj.

Abyste si všechny tyhle i další vánočňárny mohli dopřát v hojné míře, nasazují supermarkety ukrutné slevy. A tím ukrutné myslíme ceny hluboko pod nákupními. Vánoční zboží je zkrátka velmi účinnou zbraní v boji o zákazníka.

A aby si všichni, stejně jako v Česku, mohli koupit drahé a nepotřebné dárky, zasáhne tady ochotný a mateřský stát. Vše je totiž zařízeno tak, že zaměstnanci před Vánoci a před dobou dovolených dostanou poměrně vyšší mzdu než jindy. Přesné detaily jsou i většině Norů záhadou, ale více méně prostě jiné měsíce platíte trochu vyšší procento z daně, která je pak před Vánoci a před dovolenými snížena (u dovolených je to ještě komplikovanější, ale o tom třeba zase jindy). Stát za některé své méně schopné občany zkrátka spoří na Vánoce a na dovču. Ať chcou, nebo ne.

Skoro to teď vypadá, jako by Norové veškerou svou předvánoční energii vráželi do jídla a pití (ze supermarketu). Nikoli, naskýtají se i možnosti předvánočního společenského vyžití. Na konci listopadu byla vánoční sezóna v Oslu zahájena akcí zvanou Julegrantenning, což jsme tendenčně přeložili jako „zapalování vánočního smrku“ (pro pořádek dodávám, že „tenning“ by se dalo vyložit i jako „rozžíhání“ či „rozsvěcení“, ale to jsme pro nedostatek údernosti zavrhli). To byla super akce. Jak už jsme se dříve zmínili, mají Norové v oblibě průvody. Tenhle vycházel z hlavního nádraží, kde se účastníkům rozdaly pochodně, všichni si připálili a vydali se po hlavní třídě směrem k zámku. Průvod končil na náměstí u nazdobeného vánočního stromku, který se slavnostně v předem stanovenou dobu rozsvítil. (Nutno podotknout, že přímo v tom okamžiku si Anežka zavazovala botu a Pavel se zrovna díval jiným směrem, takže jsme to svým způsobem zmeškali. Ale byli jsme tam! :) Nekonala se tu tedy žádná opatření podobná těm vyplozeným pražskou radnicí, která kvůli zmatení nepřítele a předejití teroristickému útoku odmítla předem oznámit čas rozsvěcení vánočního stromku. Několik desítek tisíc lidí na jednom místě a ještě každý z nich s otevřeným ohněm nějak tady, ve městě s třetinovým podílem přistěhovalců, nedělá nikomu problém. Díky bohu. Ještě týden poté jsme smrděli jako špekáčci, ale stálo to za to.

Zmínit musíme ještě jednu akci, které se Norové před Vánoci hromadně účastní. Tedy tentokrát ne všichni zaráz, ale každý té své. Jde o slávu jménem julebord („vánoční stůl“). Řeknete si, že vánoční večírek máme v Česku taky. To sice jo, ale julebord je trochu jiný. Typický julebord probíhá tak, že se spolu s kolegy z pracoviště odeberete do nějaké restaurace, všichni samozřejmě pro tuto příležitost v oblečení lepším, než jste měli na maturitě, a tam si užijete večeři o několika chodech a případně nějaký doprovodný program. Akčnější kolegové plynule v tom samém oblečení pokračují na alkoholový tah, který si s tím vaším maturitovým taky nezadá.

No a vánočním pohádkám, respektive té jedné specifické, se budeme věnovat příště. Ať se máte na co těšit. Tak.

Abyste ale neplakali, je tu vánoční kvízová otázka. Co myslíte, jak se norsky řeknou Vánoce? A nepodvádět na googlech, jó? :)

Na dovolené ve východní Evropě aneb turistou ve vlastní zemi

A nebo taky mimozemšťanem. Název máme pěkně provokační, takže pojďme do toho! My Češi se na obyvatele zeměpisně i civilizačně západnějších končin zlobíme, že o nás říkají, že jsme z východní Evropy. Vždyť Česko je přímo uprostřed, jak to může být východní Evropa? Copak už si ze zemáku nic nepamatujou? To je teda v těch západních školách moc neučí. Vysvětlení leží na stole – zatímco my se vztekáme nad zeměpisnou mapou (kde jsme skutečně a opravdu skoro přesně uprostřed), operují ti západní, zeměpisu neznalí burani spíše s čímsi kulturním, s něčím, v čem zeměpisná poloha hraje jen dílčí roli (ačkoli kulturní okruhy se zeměpisnou polohou pochopitelně tak nějak souvisejí). Na důkaz toho, že si to o nás opravdu myslí, přikládám žertovnou ilustraci z norských novin z roku 2009. Krize se od té doby přesunula jinam, ostatní v myslích lidí přetrvává. Østblokk si jistě každý přeloží (a vyloží) sám.

Tím nechci říct, že všichni lidi ze Západu jsou si zeměpisnou polohou Česka jistí, že všichni ví, že už nejsme Československo a podobně. Na druhou stranu ruku na srdce – kdo z nás se dobře (nebo alespoň uspokojivě) orientuje v situaci, řekněme, na Balkáně? Jaká velká města tam jsou? Ve kterých státech? Kolik tam těch států vůbec je? A to ani nejsme tak daleko, co teprve státy v Africe, jihovýchodní Asii či Jižní Americe? Naše od mládí hýčkaná představa, že je Česko pupek světa (pardon, srdce Evropy), se průměrnému Američanovi, Finovi či Australanovi do vidění světa zřejmě nepromítá. :)

No dobře, nemyslí to teda zeměpisně, ale kulturně. To není o moc lepší. Copak nemáme dobré školy? Copak Praha není hlavním městem evropského formátu? A co čeští hokejisté a jiní sportovci? A vůbec, copak jsme nějací vidláci? Copak jsme nějakej Balkán?

Pojďme si napřed spravedlivě říct, že většina oněch zápaďáků, kteří operují pojmem východní Evropa, kam nás taky často automaticky řadí, tak pravděpodobně činí na základě toho, že papouškují nějaký zažitý předsudek, něco jako když se my vyjadřujeme k tomu, jak to chodí v Číně nebo v Americe. Není to teda z jejich strany nic pěknýho nebo příliš na výši a vlastně máme právo se zlobit, že hážou všechny do jednoho pytle. Respektive měli bychom právo, kdybychom to sami nedělali, Američani nechávají pozdravovat. Jak pravil klasik, kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Stereotypní nahlížení na jakoukoli skupinu lidí je prasárna, všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že není Čech jako Čech, Američan jako Američan, doplňte si dále podle toho, s jakými národnostmi jste měli co do činění. Já bych z té své připsala například ještě není Nor jako Nor a není Polák jako Polák. O Polácích si ještě povíme. Ale zároveň je potřeba mít na paměti, že všechny ty předsudky o různých národnostech se nezhmotnily ze vzduchu, jedině že by je schválně šířili Ilumináti.

Jak mi to ale přišlo na mysl? To bylo tak. V červenci jsme se vydali na dovolenou do malebného Brna a okolí, vyvětrat náš byteček a pozdravit se s rodinou a s přáteli. Nějaký ten čas zbyl i na matičku Prahu, agenda stejná. Přiletět z Norska do Prahy je šok, alespoň pro mě. A překvapivě – Brno je víc jako Praha než jako Oslo, jen ten prvotní šok schytá vždycky ta Praha :). Dýchne to na vás, hned jak vlezete do metra. Je to paradoxní. Stanice Nádraží Veleslavín, kde se přestupuje z letištního autobusu, je zbrusu nová, a i když fakt nemá ten eskalátor (což nepotěší), je moc pěkná. Rozhodně daleko pěknější než většina podzemních stanic v Oslu, kde veškeré kosmetické práce končí tím, že se zakrytujou kábly. Totiž ty, na které by někdo mohl dosáhnout. Těma ostatníma se není třeba zatěžovat. Soupravy metra jsou podle mě o trochu hezčí v Oslu, ale ty pražské jsou dobré a metro funguje, myslím si, skvěle. Ale ti lidi.

Když v tom člověk žije, neuvědomí si to. Když z toho ale vypadnete a pak se vrátíte, cítíte ve vzduchu koňské dávky podprahové nervozity. Jako by všichni měli z něčeho nervy, jako by se všichni něčeho báli. Že je seřvou rodiče, že je seřve šéf. Že přijdou o práci, že nebudou mít z čeho zaplatit to či ono. A ty obavy jsou pravděpodobně ve většině případů velmi reálné, není na místě, ani účelem je nijak snižovat. Čím to ale je, že v Norsku to tak není? Proč v českém metru bublají nervy, a v norském ne? I tady se vám může stát, že se dostanete do obtížné finanční situace, a to i když jste Nor či Norka. Spousta Norů má dluhy. Jsou tu bezdomovci a někteří z nich jsou Norové (i když z nezávazného pozorování se zdá, že komunita místních bezdomovců se hodně kryje s komunitou místních narkomanů). Že by vás v práci někdo seřval, to tu moc normální není, i když i tady má řada lidí z vedení v práci stres. Že by obecně kdokoli kohokoli seřval, se tu moc nestává, nějak to nikomu nepřijde jako způsob řešení čehokoli. Najdou se pochopitelně lidi, kteří to dělají, ale průměr společnosti je posazený výrazně jinak než u nás. (Tohle mimochodem platí obecně pro všechny pozorované a popisované jevy. Výkyvy jsou samozřejmě v Česku stejně jako tady, snažím se proto vypozorovat určitý průměr.)

V této poněkud nepřehledné úvaze zatím máme dva rozdíly mezi většinovou norskou společností a většinovou českou společností: Norové po sobě na rozdíl od Čechů nekřičí a nejsou tak nervózní. To spolu, myslím, souvisí. Když na vás nikdo nekřičí (a zároveň vás neterorizuje ani žádnými alternativními způsoby), máte o jeden významný zdroj stresu míň. V tomhle ohledu se možná taky hodí podotknout, že je v Norsku nelegální nejenom ono u nás notně diskutované a notoricky prosazované bití dětí, ale překročení zákona je i na ně řvát. Samozřejmě se to netýká situací, kdy dítě krátce okřiknu, abych rychle vyřešila nějakou situaci, nebo na něj zařvu, když vidím, že mi skáče pod auto. Ale o křičení na děti jakožto regulérním výchovném prostředku se tu nikomu ani nesnilo. Řvát dítěti do ksichtu jim z hlediska výchovných výsledků (aneb co chci z toho děcka vychovat) přijde podobně absurdní, jako by přišlo absurdní nám, že někdo vezme na dítě hůl, nedá mu za trest dva dny najíst a podobně.

Dílčí pointa, ke které jsem se tímhle obloukem snažila dopracovat, je (a je to prosím pouze moje hypotéza), že když vás nikdo od malička nesráží a pravidelně vám neotlouká o hlavu skutečnost, že nad vámi má moc, možná pak máte šanci být celoživotně víc v pohodě a mít nervy míň v kýblu. Zároveň když jste v pohodě a máte zdravé vnímání vlastní hodnoty, nebudete možná mít takovou potřebu demonstrovat moc, kterou nad jinými lidmi později v životě sami získáte. Řvaním, ponižováním, posíláním padajícího hovna o patro níž. Jak jistě chápete, zdaleka už tu nemluvím jen o chování k dětem. Týká se to, myslím, i významného řečnění o tom, jak a proč je někdo jiný méněcenný. Člověk, který si je vědom vlastní hodnoty a nepochybuje o ní, který není dlouhodobě tlačený k úvahám, jestli vůbec nějakou má, nemá potřebu dlouze rozkládat o tom, co lidi kolem něj dělají špatně. Neznamená to, že by si nikdo z nikoho nemohl udělat srandu nebo někoho či něco kritizovat. Norové kritizujou a stěžujou si ve velkém. Je to o tom, jestli lidem rochnění se v tom, že někdo jinej je debil, přijde jako smysluplná kratochvíle, nebo ne. Jestli si potřebují zvedat sebevědomí tím, že se budou chlubit, jak někoho přechytračili či strčili do kapsy, nebo ne.

Ale od dílčích point zpátky na tu dovolenou. Když jsme tam byli jen na dva týdny a navíc dovolenkově, vymetli jsme značný počet restaurací a hospod. Kromě proměnlivé přívětivosti číšnic a číšníků mě trkla ještě jedna věc, která s naší úvahou o vztahu k autoritám až nepříjemně souvisí, takový jeden malý příklad za všechny.

My Češi jsme zvyklí, že když se něco nařídí z vrchu, je třeba to nějak ošmelit, když nic jiného, tak aby si člověk nezadal. A pak na to taky náležitě nadávat. Od toho autority jsou. Nařizujou nesmyslné podivnosti, kterým se my, smrtelníci, nesnažíme nijak zvlášť porozumět, ale víme, že se podle nich musíme nějak zařídit podle od útlého mládí fixované mantry „uděláš to, protože jsem to řekl(a)“. Zároveň ale nikdo nechce být za blbce či za slabocha, takže to nějak očůráme, že. Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá.

Ve spojení s restauracemi jste možná už domysleli, že narážím na aplikaci nařízení o tom, že se musí uvádět alergeny v jídlech. Chápu, že to nařízení má řadu much a že jeho aplikace každého restauratéra něco stojí. Ale když už se to dělá, určitě by nestálo o tolik víc energie udělat to tak, aby to bylo alespoň vzdáleně použitelné. Všichni na to nadávali, ale na těžký život lidí, kteří něco nemůžou, u toho, hádám, nikdo moc nemyslel. To je přeci, konec konců, jen menšina, která by se měla přizpůsobit, nebo ne? Beztak si všechny ty alergie jenom vymejšlí, to za nás nebylo. Ale zpět. Normálně bych ty seznamy moc nepročítala, ale shodou okolností jsem se několik týdnů před cestou do Česka rozhodla z jídelníčku pokusně vyřadit mléko (měla jsem totiž dlouhodobě ucpaný nos a dutiny, aniž bych kdy měla nějaký relevantní nález, a pokusné vysazení mléčných produktů je jedna z věcí, co u chronických případů nedoporučují jen čakrabáby a čakradědci, ale i doktorky a doktoři). Mléko je jedna ze surovin, která se přidává téměř do všeho, takže jsem najednou vypisování alergenů ocenila. Chci si pohlídat, aby v jídle, které si objednám, nebylo mléko, přečtu si tedy alergeny v něm obsažené, což mi usnadní výběr. Vlastně mi to opatření najednou přišlo šikovné… dokud jsem nestanula tváří v tvář jeho aplikaci v českých hospodách.

Nepochopitelný trik, se kterým jsem se setkala snad ve většině navštívených podniků, je uvést u jídel příslušná čísla, ale nepřidat do jídelníčku onu zásadní informaci, co které znamená. Máme to na baru. A nebo taky nikde. Přivolaný číšník sice neví, co které číslo znamená, ale zeptá se. No a když to všechno vyzvíte, vyčtete, že jídlo mléko neobsahuje, a objednáte si ho, dorazí před vás celé posypané sýrem. A když pak číšníkovi nedáte dýško a velmi slušně pronesete poznámku o tom, že když už se ty alergeny musí uvádět, mohli by je třeba uvádět podle skutečnosti, že by to pak někomu třeba mohlo k něčemu být, vloží se do debaty pán od vedlejšího stolu, aby vám sdělil, že to přeháníte, trošku sýra přece nevadí. Trošku sýra třeba skutečně (konkrétně v mém případě) nevadí, ale o to nejde. Pointa je, že ten princip je na hlavu. Zmíněný číšník vzal mimochodem vše dost sportovně, nicméně ukrutná potřeba pána od vedle se k tématu vyjádřit opravdu nešla přehlédnout (a následně přeslechnout). Obzvlášť, když si na tenhle způsob jednání člověk v Norsku tak snadno odvykne. Proč by se někdo chtěl bít za špatné služby?

V případě sýru na těstovinách jsem se utěšovala tím, že to třeba popletl kuchař, že tam ten sýr oficiálně být neměl. Nejsem si tím ale moc jistá, protože v několika jiných podnicích jsem se ze seznamu alergenů dozvěděla, že mléko neobsahuje medovník, což mi přišlo tak podezřelé, že mě to přimělo si ho vygooglit. Kromě mléka jako takového obsahuje ještě kysanou smetanu a mléčné tuky. Mléko překvapivě neobsahuje ani šopský salát s balkánským sýrem. Podle starého dobrého „máme tři vegetariánská jídla: škvarkové knedlíky, halušky se slaninou a smažák se šunkou“.

Proč lidi vynakládají energii na to, aby zavedli do jídelních lístků úpravy, když to udělají tak špatně, že se na ně nikdo nemůže spolehnout, takže jsou úplně k ničemu (a s nimi i všechna ta vynaložená práce)? Možná proto, že to nedělají proto, aby to někomu k něčemu bylo, ale proto, že jim to někdo řekl. Poslechnout musí, ale tím to končí.

Zážitky z brněnských hospod jsou v mých dovolenkových vzpomínkách podbarvené nejrůznějšími malými záblesky české každodennosti. Řidič autobusu, který téměř sprostě řve na matku s raně školním dítětem, že mu lezou do autobusu s jídlem (kluk měl v ruce nakousnuté jabko). Ta maminka, která to s řidičem hraje a místo aby řekla, že ho schovají a že se snad tolik neděje, jabko honem dá do tašky a řidiči odsekne, kde jako vidí nějaké jídlo, že žádné nemají. A tak. Vždyť to je hrozná škoda.

Závěrem zpátky ke slíbeným Polákům. Chodí jich k nám do jazykovky opravdu hodně. V mnohém jsou nám Čechům podobní, například v tom, že mají neustále pocit, že se jim křivdí. A taky že dělají všechno nejlíp. Ze všech národů, co mi tam zatím prošly rukama, dělají v průměru největší bordel. Možná je to ale jen tím, že jich je tolik, někdy jich mám v kurzu stejně jako ostatních národností dohromady. To, že jich je tolik na kupě, má ale jednu nespornou výhodu: Člověk vidí rozdíly mezi jednotlivci jako na dlani, obzvlášť když v okolním norském prostředí jejich „východní“ vlastnosti vystoupí do popředí. Většina jich při běžném kontaktu vystupuje minimálně slušně, někteří jsou velice slušní a přívětiví, někteří se naopak občas rozhorlí a dávají k lepšímu podivné výroky o homosexuálech či liskání dětí či manželek, kterým se srdečně smějou, aniž by si všimli, že jsou jediní. V nejelitnějším kurzu, který se mi zatím sešel, vznikla velká koncentrace polských manuálních pracovníků, kteří nejenže značnou část už tak dost náročného kurzu proabsentovali, ale když se dostavili, nebyli schopní přestat se na hodině bavit polsky (a to i přes hlavu třetí osoby, když jsem je rozsadila), někteří si nikdy nenapsali úkoly, ačkoli pro ně látka byla těžká (uča je piča a úkoly si píšou jenom trapáci?), museli v průběhu hodiny chodit na cigáro, a když jsem začala mluvit o něčem novém, o čem zřejmě jako o většině předchozího usoudili, že to nepotřebují, odebrali se po dvojicích na záchod a tak dále. V druhé polovině kurzu začali někteří chodit posilněni dávkami alkoholu příliš malými na to, abychom je mohli vyhodit, ale dostatečnými na to, aby to šlo cítit po celé učebně. Pak si začali přihýbat i cestou na záchod a na můj výmluvný, tázavý pohled mi řekli, že to je dezinfekce (přičemž jeden jejich kamarád dostal záchvat smíchu). Proč by se dospělí chlapi chtěli takhle ztrapňovat? A jak je možné, že nebyli schopní vzít sebemenší ohled na ostatní studenty (kteří fakt nevěděli, co si mají myslet, tak dělali jakoby nic, nicméně v závěru kurzu už inkriminovaným výtečníkům nikdo neřekl jinak než „the Polish cluster“). Do školy se holt chodit musí, ale tím to končí. A víte co? Oni mají taky pocit, že jsou nositeli západních hodnot. Oni to nevidí, že tu působí jako ufoni. Spousta jejich krajanů to ale vidí a můžou se propadnout hanbou. Když probírám s naší recepční (Polkou), jak bych to měla nejlíp zaonačit a co už jít nahlásit a co ještě ne, celá se, chudák, červená. Není Polák jako Polák. A není Čech jako Čech.

Pavlovi to nedá nedoplnit jednu historku z místní banky. Když jsme šli s naším domácím po vyřízení všech mých stěhovacích formalit zpětně založit blokovaný účet na zálohu za nájem, zaslechl jsem při dost dlouhém čekání češtinu. Nejdřív jsem se zvědavě rozhlížel, nutno ale říct, že čím víc jsem slyšel, tím víc můj zájem o skupinku tří Čechů opadal. Mezi těmi všemi poklidně sedícími Nory, Araby, „nějakými černochy“ a podobnou „cháskou“ totiž ono „kurva co si to hajzlové dovolujou, takhle musíme čekat, se na to můžu tak akorát vysrat, ne, blbci!“, ozývalo až moc hlasitě... Ale jak Anežka už psala, není Čech jako Čech. Když jsem o několik týdnů později slyšel v metru zase češtinu, raději už jsem se instinktivně schovával za tablet, jako by mě snad někdo „s nimi“ mohl spojit. No, začínám mít tímhle směrem super předsudky :) Tentokrát to ale byla skupinka nějakých studentů na výletě po Evropě. Zrovna si povídali o tom, jak je strašně milé, že se tady a podle jejich zkušeností vůbec na západ od ČR k sobě lidi chovají jinak. Jen víc takových. A teď předám klávesnici zase Anežce.

Úplným závěrem bych chtěla říct, že se nám dovolená moc líbila, Česko je fajn. Jen je tam hodně lidí, se kterýma se není snadné potkat. Bohužel pro nás o dost víc než tady.

Podzim v Oslu

Jelikož si nejeden z našich čtenářů stěžoval, že jsme sem dlouho nic nenapsali, rozhodli jsme se to změnit. Anežka připravila nekrátký příspěvek o východní Evropě. No a abychom sem po tak dlouhé pauze nedali rovnou takovou pecku, budeme náš pomalu zamrzající blog rozehřívat postupně. Konec konců, takhle na konci podzimu potřebuje zahřát skoro každý. K teplému podzimnímu čaji tedy nabízíme pár norských podzimních fotek.

Stmívá se nám tu sice už poměrně brzy, ale ta chvíle před setměním často stojí za to. Nebe je někdy jako cukrová vata, jindy zase hoří.

Podzimní klasika je k nalezení i tady. Vlastně je to tu hodně podobné jako v ČR, akorát to začlo (a už skončilo :) dřív.

Anežka v celé své kráse u jezera kousek od našeho bydlení.

Země se ukládá k zimnímu spánku. Brzy budeme muset naše procházky omezit, protože tady bude sníh.

Pořízeno 18. října odpoledne na slunné lesní pasece. Prostě někdy, kdy byste zamrzlou vodu v Česku hledali mimo mrazák marně.

Tohle není norský způsob přepravy vozidel přes turistické oblasti. Ani se ta paní nezbláznila, jak mě poučil kolega. "To je přeci úplně normální, trénuješ na výpravu k severnímu pólu, ne!" ... no, jasně... akorát u nás na to moc lidí netrénuje...

Poznej lesní stavbu na obrázku. Co to jde Anežka zkoumat? Ne, není to rozledna, ani posed.

Ta stejná stavba z druhé strany střechy. Někteří už asi tuší...

Tadá, a je to venku. Ano, tohle si v ČR po lesích nestavíme. Starý, teď už nepoužívaný, skokanský můstek. I kdyby v doskočišti nerostly keře, tak jak mě kolega poučil, skočit z tohohle s moderní výbavou a technikou skákání znamená doletět suverénně do těch stromů na druhé straně údolí.

Přípravy na zimní sezónu jsou v plném proudu, sedačky osazeny.

Straky si dělají zásoby na zimu.

I borůvčí už definitivně opadalo. A to včetně borůvek, které nikdo neposbíral a kterých tu bylo stále hodně.

A tráva se oblékla do jiskřivých šatů. (Pro ty méně romantické duše: Vlezavé vlhko na poloshnilé trávě po kolena.)

Šípky na čaj nevhodné, ale oku lahodící.

Jeřáby jsou jako stromy v téhle obasti docela typické.

Tak to byla kratičká exkurze z posledních týdnů našeho podzimu. A příště se tedy těšte na malý exkurz do východní Evropy. A nebo střední? :-)

O vejcích, slepicích a vůbec

Vážení přátelé, je tomu teprve týden a půl, co se stala ta velká věc. Nechtěl jsem to celé zakřiknout, proto jsem o tom nenapsal dřív (a taky proto, že jsem někdy líný nebo neukotvený, ale to nezní tak dobře). Ale teď už je to oficiální. Už jsme konečně způsobilí s Anežkou dělat takové ty dospělácké věci. Jako třebas mít vlastního doktora, vlastní pojištění vybavení domácnosti nebo, světe div se, na vlastní účet přijímat vlastní mzdu (čekali jste snad něco jiného?) ;-). Máme už totiž oba fødselsnummer, neboli jedenáctimístný magický klíč k otevírání všech dveří. Nebo alespoň některých z těch, co byly doteď zavřené. Pojďme ale začít pěkně od začátku.

To se to řekne, no jo, ale kde takový začátek je? Máme tu totiž co do činění ne s bermudským trojúhelníkem, ale s norským magickým kruhem (pro hnidopichy kružnicí) a tam se tedy začátek hledá dost špatně. Ti akčnější z vás už asi vložili ono tajemné slovo „fødselsnummer“ do nějakého překladače. Například z Google Translate vypadne paskvil ve stylu „národní identita“. Když to vezmete po kouscích, získáte „narození“ a „číslo“, s čímž už budete realitě o míle blíž. Nejlíp se to dá totiž asi přeložit jako „rodné číslo“.

Víte, dokud tuhle vzácnost v ČR máte, ani vás nenapadne, v kolika situacích ji zcela bezmyšlenkovitě používáte. A věřte, že v zemi, která je tak centrálně organizovaná a propojená, jako je Norsko (nechtěl jsem přímo použít slovní spojení „velký bratr“), je to ještě o kousek dál. Tak například, abyste si mohli pronajmout byt, jak poznamenala Anežka v předcházejícím příspěvku, musíte nejenom smlouvu podepsat a uvést na ni svoje rodné číslo, ale i složit zálohu na speciální účet v bance. Řekněme, že smlouvu nějak ošmelíte, ale banku ne. Ale abyste si mohli účet v bance otevřít, musíte mít, jak jinak, rodné číslo. Tady nejsem tak úplně přesný, existuje ještě jakási obyčejnější a méně účinná varianta národního identifikačního čísla, než je rodné číslo (je to tzv. D-číslo), která by na otevření účtu teoreticky měla stačit taky, ale v praxi s ní narazíte na různá úskalí, jak budu popisovat dále.

Takže jak dostat rodné číslo? Aby vám bylo vydáno, musíte být registrovaní na policii. A hádejte, co je jako jedna z prvních kolonek na registračním formuláři? Ano, správně, někteří už jistě domysleli, že norská adresa. Takže si to shrneme. Abyste si mohli pronajmout bydlení a získat tak norskou adresu, potřebujete rodné číslo a účet v bance, abyste získali rodné číslo, musíte být registrovaní na policii, a abyste se registrovali na policii, musíte mít norskou adresu. Kruh se nám tedy pěkně uzavřel. Abyste do tohohle bludného kruhu vstoupili, je potřeba ho někde rozetnout. Nám v tom pomohli, jak pravidelní čtenáři už vědí, naši pronajímatelé. Ti se nejdřív podivovali, že by existovala v systému, kterým ročně projde x desítek tisíc lidí přicházejících do Norska, taková chyba. Zavolali si tedy pro jistotu do banky, kde jim potvrdili, že o tomhle problému vědí, ale účet nám stejně otevřít nemůžou a že to tedy musí vyřešit někdo jiný. Zálohu za nájmy jsme tedy nakonec prostě poslali na účet našich pronajímatelů, místo na vázaný účet, jak tu praví standardizované smlouvy, místo rodného čísla jsme použili data narození a to byl náš první krok ke vstupu k opravdové norské identitě. Alespoň tedy po té formální stránce. Magický kruh byl rozetnut a teď už vše mělo být růžové a snadné...

Tolik teorie – jaký byl zelený strom života? Přidal k tomu ještě několik vtipných situací. S tím registrováním na policii to totiž taky nebylo tak jednoduché. Celé se to má, jak jedna z několika oficiálních stránek sloužících cizincům pro zorientování po příchodu praví, stihnout do tří měsíců od vstupu do země. Jakožto občané EU máme výhodu, že to pro nás jsou alespoň ty tři měsíce. Tedy, výhodu... taky by se to dalo podat tak, že spoustu lidí prostě vezmou přednostněji, protože nad nimi chtějí mít lepší přehled. Takže při mém prvním pokusu si zaregistrovat s policií schůzku (ano, jiný způsob, než přes webový formulář, není – lidé bez internetu už prostě neexistují) na mě vyskočila hláška, že během následujících 3 měsíců není k dispozici žádný volný termín. Uf. Co teď? Našel jsem na stejných webových stránkách otevírací dobu místního oddělení imigrační policie a rozhodl se vydat na osobní průzkum. Příslušnou adresu jsem našel snadno. Krom směrovek po okolí ji prozradil i několik desítek metrů dlouhý had nejrůznějších čekajících lidí. A to ještě 20 minut před otevírací dobou. Takové čekání v podobné frontě dá mimochodem dost prostoru k úvahám nad tématy volnosti pohybu po světě, kulturních rozdílů, rovnosti lidí a podobně. To by se někteří xenofobní čecháčkové (ještě že ne všichni Češi) nestačili divit. Ale o tom až někdy jindy. Po necelé hodině čekání mi milá slečna u vchodu vysvětlila, že tam mi bez rezervace pomoct nemůžou, že jako občan EU stejně můžu (čti musím) všechno vyřizovat v centru pro zahraniční pracovníky támhle přes ulici a že co mají na internetu, neví, ale asi to tedy není pravda a termíny že se určitě nějaké přidají, že to je jen nápor po velikonocích.

Fronta naproti dávala tušit další hodinku zábavy, ale vzhledem k tomu, že do práce jsem to na čas stejně nestíhal a navíc mi tam ochotně řekli, ať to neřeším, že prostě vzali cizince a to, že se musí oficiálně dostat do země, je toho holt součástí, jsem se rozhodl zkusit štěstí. Navíc mi tam mohli vyřídit daňovou kartu, kterou jsem stejně potřeboval, abych mohl dostat výplatu, takže čekání byla jasná volba. Neodpustím si podotknout, že to, co tam předváděli kulturně blízcí soudruzi Poláci pro mě bylo už trochu za hranou, se slzou v oku jsem vzpomínal na Araby z první fronty, ale co už, východoevropané z našich luhů a hájů by opravdu nebyli jiní. Ten den jsem tedy nakonec zařídil alespoň výše zmiňované D-číslo (jen pro zajímavost, ono „D“ pochází z Direktoratet for sjømenn – námořní ředitelství; číslo bylo původně vydáváno lidem, kteří pracovali na lodích, často byli výpomocí z ciziny a ať tak nebo tak, vlastně byli „všude zdejší“).

Po obdržení D-čísla jsem se tedy posunul alespoň o krok, což mělo nejen blahodárný psychologický účinek, ale taky mi to umožnilo otevřít si bankovní účet. To bohužel také neprobíhalo úplně bez problémů. Počínaje tím, že drtivá většina bank zavírá v půl čtvrté a konče tím, že jako cizinec jste prostě nedůvěryhodní, zvláštní případ a vůbec. Na to, kolik je v Oslu cizinců, bych předpokládal, že už musí mít všechny paní a páni za přepážkami všechno zmáknuté zpaměti, ale chyba lávky.

Když jsem se v jedné z největších bank (jménem Nordea) telefonicky ujistil, že D-číslo mi bude na otevření účtu stačit, doufal jsem, že to bude platná informace. Na pobočce mi ale pán s lítostí začal vysvětlovat, že mají nové nařízení a že to číslo mi prostě nestačí, že budu potřebovat alespoň ještě doporučující dopis od mé banky v ČR. Chvíli jsem zůstal stát a přemýšlel, jaká je šance, že by si ze mě pán jen dělal legraci. Pak jsem si sám sebe představil, jak se po telefonu dožaduji od některé z českých bank, kde mám účet, doporučujícího dopisu, minimálně v angličtině, nejlépe v norštině. Dalších několik vteřin jsem se snažil nezačít smát úplně nahlas. Moje snahy uhrát to na předložení výpisů za několik posledních let se minuly účinkem, tak jsem se, po pravdě už jen pro pobavení, snažil vyzjistit, co by tedy ten slavný doporučující dopis měl obsahovat. Pán odpovídal stylem: „no, měl by to být dopis.... a měl by být doporučující, no... a... víte, ono je to hodně nové nařízení, teprve pár dní...“. Aha. Tak jo. V druhé ze dvojky největších bank (čti mastodontních, nemoderních, atd. – něco jako je v Česku ČS nebo KB), jménem DNB, jsem už pořídil. Pominu, že polovina informací o poplatcích, co mi slečna řekla, prostě nebyly pravda, ale účet mi po třítýdenním procesu zařídili, přišla mi karta (na které si v Norsku nemůžete změnit PIN!) a svět byl vůbec veselejší místo. S posláním výplaty to bylo horší, naše účetní se trochu vykroucala, že by to jako šlo, kdybych fakt chtěl, ale že je to nějaké papírování a navíc, až dostanu skutečné fødselsnummer, tak se to složitě páruje a kdesi cosi. Řekl jsem si, že s penězi ještě vyjdeme, a tak tedy že počkám. Nechápal jsem sice, proč by to měl vůbec být nějaký problém, ale co už...

Mezitím se opravdu otevřely volné termíny na schůzku s policií, respektive s centrem pro zahraniční pracovníky, které lidi z EU vyřizovalo, a tak po dalším měsíci a něco čekání (dřív volný termín nebyl) nadešel den, kdy jsem měl dostat své skutečné fødselsnummer. Policie mě zaregistrovala, paní se sice chvíli podezřele dívala na mou pracovní smlouvu, že co to jako dělám jako ten R&D inženýr, ale nakonec shledala, že nejsem převlečený polský tesař a odklepla mě jako registrovaného, načež mě přeposlala o přepážku vedle, aby mi konečně mohli dát fødselsnummer. Když jsem dostal na vyplnění úplně ty samé papíry, jako před tím na D-číslo, trochu jsem znejistěl. Vzápětí jsem konečně pochopil, proč se naše účetní tak kroutila. V registru obyvatel prý nejde změnit identifikační číslo. Musí mě tedy prý smazat pod D-číslem a nově zavést pod norským rodným číslem. (Technická vsuvka – úplně jsem si představoval ty dva pány softwarové inženýry: „Hej, Eriku, mám do toho systému dát uživatelům možnost měnit ten první sloupeček tabulky? Neblbni, Ole! To je přeci rodný číslo, to dostaneš po narození a to se nikdy, nikdy nemění!“). Tato nemožnost změny je dohnaná do té dokonalosti, že po přeregistrování v bance mi např. přišla nová platební karta (s dalším pinem, co nemůžu změnit, k zapamatování, zrovna, když jsem si konečně zapamatoval ten první!).

Po těch velkých změnách jsem dostal dokonce možnost zřídit si v bance po internetu takzvané BankId. A to přes to, že mi bylo prve řečeno, že to cizincům nevydávají. BankId je takový způsob autentizace. Jednoduše tím říkáte, že vy jste skutečně vy. Oproti normálnímu přihlašování do banky tohle ale funguje všude. Je to vaše jedinečná identifikace proti registru obyvatel, takže s BankId můžete najednou po internetu otevřít účet u jiné banky za pár kliků, aniž by vás kdy viděli, můžete komunikovat s daňovým úřadem, můžete se zaregistrovat do zdravotního systému k obvoďákovi a podobně.

Takže slepice, nebo vejce? Díky lidem ochotným přiohnout pravidla někde mezi. A nakonec malá poznámka na závěr – ještě že v Norsku jsou alespoň od všech důležitých formulářů k dispozici i anglické verze (a taky polské, švédské, „středovýchodní“ a kdoví jaké... ne, české ne) :). To by mě mimochodem zajímalo, jestli české úřady nabízejí důležité formuláře, když ne v ukrajinštině a ruštině, tak alespoň v angličtině. Víte to někdo? Protože i když to trvalo dlouho a bylo to místy tragikomické, vlastně to proběhlo dost v klidu. Silně pochybuji, že bych měl jako cizinec v ČR stejně snadnou cestu.

O výběrovém řízení na pronájem bytu a tajemství norského slohu

Pokud máte (nebo kdybyste měli) vlastní dům, ve kterém s rodinou bydlíte, zřídili byste v přízemí či v suterénu jedna plus jedničku a pronajali byste ji cizím lidem?

Když jsem nám začala hledat vhodné útočiště „na Finnu“, tedy na ultimátním norském inzertním serveru finn.no, kde Norové inzerují naprosto všechno od bytů k pronájmu přes nabídky pracovních míst až po hračky pro děti za odvoz, trklo mě, kolik z malých bytů nabízených k pronájmu je součástí rodinného domu. Vím, že i v Česku funguje strategie koupit větší byt, než zrovna potřebuju, a dokud s rostoucími dětmi potřeba nevznikne, pronajímat jednu či dvě místnosti. Tady je to podobné, jenom ve větším. Musím říct, že je to pro moje současné nastavení těžko pochopitelné, i když je to jedna z věcí, o kterých v poslední době hodně přemýšlím. Ale vlastní byt – a tím spíš vlastní dům – je pro mě vlastně místem, kam uteču před světem. Neumím si zatím představit, že bych si tam nastěhovala někoho cizího. Asi bych měla obavy, že půjde dolů úroveň komfortu a soukromí, nebo nevím, co to vlastně je.

Nakonec jsme v jednom takovém bytě, který je součástí rodinného domu (i když stavebně oddělenou), zakotvili a moc se nám tu líbí. Jsme dál od centra, ale na metru, máme to kousíček do lesa, když není zrovna zataženo jako dneska, máme famózní výhled na jezero, čtvrť je velice poklidná (a všeobecně i velice drahá, což se nás naštěstí nedotklo). Byt je útulný a po zařízení k obrazu našemu i dobře funkční. Jedinou nevýhodou jsou poměrně nízké stropy, což ale zrovna pro nás dva takový problém není, a teoreticky i to, že je tu všechno takové zfušované (Pavlova vsuvka – což je největší „problém“ pro Anežku v tomto ohledu zformovanou jejím technicky velmi zdatným tatínkem :). Majitelé jsou si ovšem vědomi, že „už to bylo“, a jakkoli si jinak potrpím na to, aby věci byly udělané pořádně (rozuměj aby se třeba nerozpadaly), tady strategicky rozmisťujeme izolepu a, jak jsem si s mírným překvapením uvědomila, vlastně nám to vůbec nevadí.

Dost ale o bytu jako takovém, slíbila jsem napsat o tom, jak jsme na něj vyhráli výběrové řízení. Na inzeráty jsem začala odpovídat asi měsíc před odjezdem a po nějakých dvou týdnech jsem se poněkud topila v depresi. Nikdo nás nechtěl! Respektive nikdo s bytem v cenové relaci, kterou jsme si určili jako schůdnou, v přepravní zóně 1 s dojezdností do centra do půl hodiny a přitom obklopeném zelení nebo ideálně lesem nás nechtěl :) . Většinou se majitelé neozvali, a když jsem se připomenula, napsali, že už je pronajato nebo že chtějí pouze jednoho nájemníka.

Fenomén jednoho nájemníka je další z norských věcí, které jsme ještě zcela nerozklíčovali. Mnoho z inzerátů pouze jednoho nájemníka uvádělo přímo jako podmínku, jiné ne, ale majitelé nás odmítli s tím, že je nás o jednoho navíc. U garsonek pod dvacet metrů čtverečních bych to v podstatě chápala a kdo ví, třeba tu na to mají i nějakou normu. Ale proč někdo touží pronajmout klasický byt 1+1 o výměře 35 metrů jen a pouze jedné osobě, to opravdu nevím. Kvůli potenciálnímu hluku? Kvůli spotřebě vody? Nicméně voda tu není drahá a navíc ji většina domácností platí na základě výměry bytu, ne podle reálné spotřeby. A když si jeden člověk pustí nahlas televizi, parťáka na dělání hluku ani nepotřebuje. Tak jsme na to nadávali, a bydlení jsme pořád neměli. (Další Pavlova podepsaná vsuvka: Z nadhození tématu mezi kolegy mi tak nějak vychází, že pokud je někdo ochoten přistoupit tady na tak nízký standard jako cca 30 metrů čtverečních plus kumbál a prádelna na dva lidi, je prostě zákonitě podezřelý už ze své podstaty – je to vlastně prý malé skoro i pro jednoho.)

V momentě, kdy můj zájem vyignoroval i realitní makléř, mě napadlo, že možná navrch k našim českým adresám, telefonním číslům a jménům (která navíc nezkušenému oku nebezpečně připomínají v Norsku tak oblíbená jména polská) asi něco dělám fatálně špatně. Že bych nebyla zvolila vhodný formát zprávy, kterou jsem posílala? Než jsem vyplodila první odpověď na inzerát, který nás zaujal, prošel text řadou verzí. Psala jsem, kdo jsme, proč se stěhujeme a jak jsme skvělí. Psala jsem, proč je nabízený byt perfektní. Nevěděla jsem, jak formální to má být.

Všeobecně známým faktem o Norech je, že nemají rádi zbytečně dlouhé informativní texty. Napsat dlouhý email pro ně není výrazem slušnosti, ale neschopnosti se vymáčknout. Pokud chci po Norovi či Norce tři věci, je slušné napsat Ahoj, potřebuju tři věci. Věc jedna. Věc dva. Věc tři. (ideálně v podobě odrážek) Měj se! Řeči kolem obírají příjemce o čas a nutí k práci s rozborem textu, která je de facto veskrze zbytečná. Hlavní pravidlo norského slohu káže, že není hanba napsat tečku – vyplození dlouhého souvětí se opět neoceňuje, ale naopak považuje za známku neschopnosti ohraničit vlastní myšlenky a srozumitelně a přehledně je zformulovat. To jsem všechno věděla, věty jsem naformulovala na své poměry šokézně krátké (ano, když píšu norsky, tak to dokážu!) a výslednou délku textu okolo deseti řádků jsem považovala za dobrý kompromis. Obsáhla jsem všechny informace, které jsem považovala za zásadní, a zároveň mi to přišlo přiměřeně krátké.

Text jsem pak podle potřeby uzpůsobovala konkrétním nabídkám, nicméně neokouzlil nikoho. Nechápali jsme to, protože jsme věděli, že si Norové nájemníky dost vybírají (což je především u bytů, které mají ve vlastním domě, naprosto pochopitelné). Napsat něco málo o sobě nám proto připadalo důležité – musí si přece mít podle čeho vybrat. Ukázalo se ale, že první zpráva není pro výše zmíněný druh informací vhodnou platformou. Se svou (byť redukovanou) vyřídilkou jsem zřejmě působila dost podezřele! K této teorii jsem dospěla na základě toho, jak dobře zafungovalo zprávu až drze osekat.

To bylo totiž tak. Jednou jsem se chtěla zeptat na byt inzerovaný právě tím makléřem, který už mi jednou neodpověděl. Nechtěla jsem posílat zprávu, kterou už viděl, a zároveň jsem neměla čas. Tak jsem napsala asi toto: Ahoj, hledám s přítelem bydlení v Oslu, a byt, co nabízíte, nás zaujal. Můžeme se domluvit na prohlídku? S pozdravem. A to bylo ono! Druhý den jsem měla v mailu odpověď s návrhem termínu. Primárně jsme přes realitku pronajímat nechtěli, ale bylo to první pozitivní ostrůvek v tom moři nezájmu. O několik dní později jsem stejným způsobem získala odpověď od Siri, u které teď bydlíme. Uplatnila jsem dokonce i připravený odstaveček o tom, proč jsme nejlepší, protože po výměně několika emailů o informace toho druhu sama požádala. Domluvily jsme si prohlídku hned na druhý den po mém plánovaném příjezdu do Norska. Z emailů, co jsme si se Siri posílaly, jsem, nevím jak, nabyla dojmu, že majitelé jsou starší manželé. Když jsem si s nimi třásla rukou, musela jsem tedy tvrdě pracovat na neutrálním výrazu ve tváři. Nejenže jsou totiž Siri s Erikem mladí, ale taky mají tři malé děti. Za jejich asistence (respektive za asistence dvou z nich, protože kojenec příliš aktivně asistovat nemůže) mi byt ukázali, já jsem řekla, že se mi moc líbí, že dáme s přítelem Skype a že jim večer napíšu. Dali jsme Skype, shodli jsme se, že to chceme, napsala jsem. Tak nějak jsem si myslela, že už budem pronajímat. V odpovědi ale stálo, že to je super, a jestli tedy můžeme po Velikonocích přijít na druhou prohlídku oba. Mě už si prohlídli, ale chtěli si prohlídnout i Pavla. Navíc co kdyby se jemu byt nelíbil, až ho uvidí naživo? To, že jsme po našich mírně frustrujících zkušenostech byli ochotní vzít ledacos, a také to, že hostel je výrazně dražší než pronájem, jsou věci, o kterých v sociální jistotě žijící Norové všeobecně, zdá se nám, příliš nepřemýšlí.

Smluvili jsme tedy nový termín a místo hostelu se prozatím ubytovali v AirBnB u Alfa Martina. (Mimochodem kdybyste chtěli přespávat v Oslu, můžeme jedině doporučit. Obzvláště pokud službu AirBnB neznáte. V Norsku, zdá se, ji aktivně zná a využívá mnohem víc lidí než v Česku.) Náš hostitel měl naštěstí k pronájmu několik pokojů, takže jsme za cenu dvojího stěhování z místnosti do místnosti a díky velké vstřícnosti z jeho strany vyřešili skutečnost, že jsme nebyli schopní říct, kolik dní u něj potřebujeme bydlet, a dvakrát jsme protahovali. Nakonec z toho byly tři týdny, po které jsme vyřizovali skutečný dlouhodobý pronájem.

Když jsme přišli na druhou prohlídku a i Pavel na místě řekl, že je byt perfektní a že ho určitě berem, oba jsme si mysleli, že už to teď bude jen o papírech. Majitelé nás ovšem zaskočili s tím, že ten týden mají ještě další prohlídky a že by rádi dali všem stejné podmínky. A taky teda potřebujeme reference. Vlastně se mi zdálo, že jim je divné, proč se do toho pronajímání pořád tak hrneme, vždyť času je dost!

Reference nám taky daly trochu zabrat. Nebylo nám jasné, kdo nám má referenci dát, když jsme oficiálně nikdy od nikoho nepronajímali. Prý ale stačí i nadřízený z práce. Přišli jsme s návrhem, že by nám ji mohl dát předseda sdružení vlastníků v našem paneláku a moje bývalá nadřízená (jedna reference je totiž celkem suchá, lepší jsou tak tři). A oni že jako ano, ale jestli by nebyly i nějaké norské reference? Nakonec z toho vyšel Pavlův nový šéf, pro kterého v té době pracoval asi týden (a díky bohu za to) a náš hostitel Alf Martin, který, když viděl naše zoufalé výrazy po druhé prohlídce, se sám nabídl, že nám referenci rád dá. A pak jsme další týden čekali, než se u nich vystřídají všichni další zájemci a než si to rozmyslí.

Vlastně nevíme, proč si nás nakonec vybrali. Je možné, že ostatní zájemci měli jiné nároky a vadily jim věci, které nám nevadily (jmenujme vzdálenost od centra, nízký strop nebo dupající děti). Možná že hned zkraje pochopili, že jsme rozkošní a nejlepší, ale nechtěli ostatní odmítnout, než přišli na prohlídku. Možná kombinace obojího nebo ještě něco jiného. Důležité je, že se nám tu bydlí krásně a s majiteli i jejich dětmi vycházíme perfektně. A ten výhled!

Jako poznámku pod čarou bych ještě podotkla, že bez norského rodného čísla samozřejmě nejste schopní splnit všechny náležitosti pronájmu, například vyplnit hlavičku nájemní smlouvy nebo otevřít v bance speciální konto na složení zálohy. Když vás ale někdo skoro tři týdny honí po prohlídkách, obvolává vaše reference a pak si vás vybere, tak už vám to pronajmout chce, což se vyplatí. Do smlouvy jsme dali data narození a s účtem na zálohu jsme to nějak sešmelili, nechtěla jsem si popravdě ani představovat, jak by něco takového probíhalo v nějaké realitce (asi nijak).

A co vy, kdybyste vlastnili dům s malým bytem. Ubytovali byste si tam dva lidi třebas z Rumunska či Ukrajiny (nač si něco nalhávat, Česko tu totiž pro většinu lidí je stejně divoká východní Evropa, jako pro nás třebas to Rumunsko nebo Ukrajina)?

Jak získat telefonní číslo a nabídky, co se (ne)odmítají

Jak už jste od nás asi nejednou slyšeli, Norové jsou obecně velmi milí a vstřícní lidé, kteří vám v podstatě za všech okolností chtějí pomoci (jako poznámku pod čarou bychom mohli podotknout, že takto univerzálně to platí spíš jen, když vypadáte jako Evropané, to je ale téma, do kterého teď pouštět nebudem). Problém nicméně často tkví v tom, že vám pomoci neumí, ačkoli by to podle veškerých předpokladů umět měli. Pavel určitě brzy napíše o své anabázi s norskými bankami, z nichž žádná, zdá se, netouží operovat s jeho penězi a jejichž zaměstnanci a zaměstnankyně předvádí extempóre těžko spojitelná s osobami svéprávnými. Zatím je tu ale případ mého norského telefonního čísla, který vlastně spadá do té stejné kapitolky kontemplací o sektoru služeb v Norsku.

Že je rodné číslo zásadní věc, ví každé děcko, i když musím přiznat, že až tady jsem si uvědomila, jak často a na kolik účelů ho člověk vlastně používá – a tím i jak často a v kolika oblastech je člověk v kýblu, když ho nemá (analýze těchto kýbloblastí se později budeme věnovat samostatně). Přesto mě ale překvapilo, že jednou z nich je aktivace simkarty. Zkrátka, když si ji koupíte, dáte do mobilu, naťukáte všechny kódy a mysleli byste si, že nabijete kredit a budete někam volat, tak nebudete – musíte se registrovat. Byla doba, kdy to tu fungovalo jako u nás, ale od těch loňských sněhů už tu Velký Bratr poněkud posílil. Když jsme o tom přemýšleli, došli jsme k závěru, že Češi, kteří plánují v budoucnu někoho vydírat po telefonu, by si ty simky radši měli nakoupit teď, než Česko v tomto ohledu dožene západní standardy.

Snahu o vyzískání norského telefonního čísla jsem zahájila hned druhý den po příjezdu, protože uvádět v životopise a žádostech o práci české číslo (k dovršení všeho vedle české adresy) se jevilo jako nevýhoda. Hezky jsem si vygúglila operátory nabízející své služby v Norsku, pročetla si diskuze uživatelů, vybrala operátora a produkt a radovala se, jak se mi to hezky rýsuje. Volání, které vás za podobných podmínek vyjde asi třikrát levněji než v Česku, to jsem si hodlala nechat líbit. Protože jsem nevěděla, jak moc tu budu volání a ostatní služby využívat, rozhodla jsem se konzervativně pro produkt kontaktkort, neboli v podstatě dobíjecí kredit. Krása.

Trochu jsem znejistěla až ve chvíli, kdy jsem v často kladených otázkách na stránkách operátora náhodou narazila na dotaz „A když nemám rodné číslo, tak to jako nemůžu mít kontantkort?“ Odpověď se totiž odvíjela ve smyslu „Ale jasně, že můžeš. Protože jsi cizinec a evidentně tedy velmi toužíš volat z norského čísla do zahraniční, můžeš využít naši skvělou Kontant Global!“ To v praxi skutečně znamená, že bez rodného čísla se běžný nabíjecí kredit nekoná, protože není způsob, jak na něj simku registrovat. Bez magického čísla si neškrtnete. Skvělá služba Global má sice dražší volání i esemesky, ale zato vychází ohromně výhodně do zahraničí (díky, přesně proto si pořizuju norské číslo!) a navíc (a hlavně) u ní existuje možnost registrace pomocí čísla pasu.

I přes zdražení oproti původní představě nejsou ceny v rámci Norska pořád vůbec špatné, takže tedy Global, dobře. Jako nový zákazník potřebuju napřed startovací balíček (tedy simku s číslem a nějakým kreditem do začátku), a ten je k dostání v kterékoli z mnoha prodejen místních kiosků Narvesen, 7 Eleven, Deli de Luca nebo Mix. Vzhledem k tomu, že jsou opravdu na každém rohu, by to mělo mít poměrně malou šanci nevyjít. Pro jistotu jsem ještě zavolala na infolinku, kde mě paní ujistila, že je to opravdu snadné a že se vše vyřídí v kiosku. Koupím balíček, vytasím pas, dostanu formulář, který vyplním, oni ho oskenují (v kiosku? fakt?), odešlou na operátora, ten mě registruje... no do druhého dne není co řešit. Tak jsem se sice se smíšenými pocity, ale s bezelstnou vírou v tento pochybný systém odebrala do nejbližšího 7 Eleven a jala jsem se vyptávat, jak to s tou registrací je.

K mému mírnému zděšení mi pán za pultem řekl, že o tom teda nic neví, že umí kredit dobíjet, ale registrovat že mě určitě nemůže, to musím na stránkách operátora. Upozornila jsem ho na zvláštnosti služby Global uzpůsobené tragédům bez rodného čísla, které je prvním předpokladem jakéhokoli pokusu o registraci online, ale s jeho přesvědčením to moc nepohnulo. O službách onoho operátora nevěděl nic, a proč by měl, a o formulářích už vůbec nic. Tak jsem poděkovala a pokračovala v krasojízdě do nedalekého Narvesenu poblíž centra. Tam se na mě pán usmál a příslušný balíček mi opravdu nabídl. Vybrala jsem si pěkné číslo a sladce se otázala, jestli mi ho i aktivuje. Pán se zatvářil zděšeně a několikrát zopakoval, že je jenom prodavač. Snažila jsem se mu nadhazovat klíčová slova jako „pas“ a „formulář“, ale pán se pouze mechanicky podíval do všech šuplíků a nepřestával říkat, že je jen prodavač a taky že žádný formulář nemá.

Bylo by možná vhodné doplnit, proč jsem se v tu chvíli neotočila na patě a nešla přímo do obchodu operátora. Důvod je jednoduchý, mnou zvolený (levný) operátor totiž žádný vlastní obchod nemá. Navíc byl balíček už zaplacený, číslo se mi líbilo, tak jsem si řekla, že si ho nechám a s registrací zkusím štěstí jinde. Se zakoupenou simkou jsem ten den obešla ještě několik dalších kiosků různých jmen a velikostí, ale neuspěla jsem. V některých personál vůbec nevěděl, o čem to mluvím, v jiných ano, ale formuláře jim došly. Svou roli v tom určitě hrálo i to, že bylo těsně před Velikonocemi, což obnáší státní svátky a hromadné úprky zaměstnanců z města – přes Velikonoce nefunguje nic.

Tak jsem si balíček sušila v batohu a v následujícím týdnu ho při návštěvách města průběžně vytahovala v kioscích, kde jsem ještě nebyla. Štěstí se na mě zdánlivě usmálo až v prodejně na hlavním nádraží. Energická prodavačka mě zpravila o tom, že ten pán, co mi to prodal, ale neaktivoval, je blbec. To jsem si myslela taky, ale mít to oficiálně potvrzené nebylo od věci. Pak ale taky řekla, že tam mám jít zpátky, protože když mi to prodal, tak mi to aktivovat musí, to že mu mám říct. Taky prý není potřeba ten formulář, co nikde nemají, stačí, když tam prodavač zavolá a číslo pasu jim nadiktuje. Před očima se mi vyjevila scéna, ve které jsem tomu pánovi řekla, že to udělat musí – byla tragikomická. Kde nic není, ani smrt nebere. Tak jsem se paní opatrně zeptala, co když to pán prostě neudělá, protože to prostě nezvládne? Na to ona, že to prostě zvládnout musí! Bylo vidět, co si myslí o tom, že má pan Břídil stejné platové ohodnocení jako ona. Zkusila jsem psí oči, jestli by mi to neaktivovala ona, ale rychle se z toho vyvlíkla s tím, že scanner na prodejně nemá a volat tam ve státní svátek nemá smysl, což jsem musela uznat.

O dva dny později jsem se, připravená na cokoli, vypravila do inkriminovaného kiosku. Chystala jsem se na jednání s vedoucí(m) prodejny, ale bohudík k němu nedošlo, protože pan Břídil neměl směnu. Místo něj se na mě zpoza pultu koketně culil mladý, dlužno přiznat že i velmi šarmantní, Nor pravděpodobně pákistánského původu. (Na tomto místě je potřeba podotknout, že z personálu kiosků je etnických Norů odhadem pět až deset procent, ani většina ostatních vystupujících prodavačů a prodavaček nevypadala na první pohled norsky. Je to holt bídně placená práce s nočními směnami.) Řekl mi, že samozřejmě, registruje mě rád, formulář najde exkluzivně pro mě. Měl v tomto druhu jednání se ženami očividně praxi, jak jasně demonstroval způsob, kterým prodával paní po mně kafe a pečivo. „Pro vás zdarma, ale musíte se odpoledne stavit u mě, hahaha, ne, dělám si srandu,“ mrk, mrk.

Formulář, který vykutal z útrob šuplíků, musel být kopírovaný tak desetkrát, takže nešel moc přečíst, a navíc vypadal, jakože z něj někdo napřed chtěl skládat vlaštovku, pak si to v půlce rozmyslel, ale před vrácením do šuplíku se do něj ještě vysmrkal. Vyplnit že si ho můžu támhle na mražáku s nanukama. Když jsem mu ho předala zpátky, ubezpečil mě s přimhouřenýma očima a pohledem největšího samce v celém kiosku, že to můžu svěřit do jeho zkušených rukou. Zítra dopoledne, možná už dnes večer, budu mít po problému. Mezi tím stihl polichotit další zákaznici, která si kupovala pečivo. Tak jsem poděkovala a šla domů.

Povzbuzená pozitivním vývojem jsem naládovala simku do telefonu a naťukala, co se dalo. Dorazila první esemeska – překvapivě nikoli od operátora. Stálo v ní: „Héj, what's up? Tady Vincent ze včerejška (realisticky počítající s aktivací až druhý den, pozn. aut.). Nejdeš na kafe?“

Musím se přiznat, že pod tlakem okolností jsem tuto atraktivní nabídku kvalitního sexu nechala ležet. A také jsem nabyla mylného domnění, že když mi chodí takové zprávy, bude číslo asi aktivní. Tak jsem zkusila zavolat Pavlovi a pochlubit se mu svými úspěchy. Jak se ale ukázalo, to, že vám může přijít esemeska, neznamená, že můžete někam volat. Místo vyzvánění se ozvala automatická zpráva, který pravila, že moje číslo ještě není aktivní a že mám počkat na později. Když jsem to po dvou hodinách zkusila znovu s tím, že nic horšího než ta stejná zpráva mě nepotká, ozvala se zpráva jiná a o poznání ostřejší: „Už jednou jsme vás informovali, že vaše číslo není aktivní. Vyčkejte laskavě na později!“

Znovu jsem si troufla až druhý den kolem oběda, což už prošlo. Až na skutečnost, že si kredit musím nabíjet v obchodě, protože internetová samoobsluha operátora nebere zahraniční karty, si vlastnictví norského čísla náležitě užívám.

Ehm ehm, dovolil bych si k této anabázi doplnit i jiný příběh, abyste si nemysleli, že vyřizování něčeho je tady vždy dechberoucí záležitost plná adrenalinu a zážitků na několik dní. Vida Anežčino málem marné snažení, rozhodl jsem se takticky vyčkávat do chvíle, kdy budu mít vyřízené ono zmiňované norské rodné číslo. Asi bych to tak i udělal, kdyby.... Jednou jsme šli s Anežkou z procházky po Oslu, jdeme takhle po hlavní třídě, něco si povídáme a náhle se zleva ozvalo něco jako „Ha! Bratři Slované! Z Česka? My Polky!“ Originál byl pochopitelně trochu jiný, ale obsah tento. Ukázalo se, že skoro krajanky tam dělají se stánkem reklamu přesně tomu operátorovi, o kterém Anežka mluvila výše. Začal jsem s jednou ze slečen rozebírat česko-anglicko-polsky vlastnosti různých služeb onoho operátora, načež druhá, ta s obchodnějším duchem, větší vyřídilkou a vyššími podpatky, nám skočila do řeči a shrnula to: „SIMky dáváme zdarma, klidně bys to mohl jen registrovat, jednou nabít a pak vyhodit, je to nejlevnější, to chceš, tady se podepiš a dej mi občanku“. Všechno bylo vyřízeno vlastně ještě rychleji, než jsem se stihl rozkoukat, co se děje. Číslo bylo aktivní za 20 minut. Slečna měla evidentně na rozdíl od její rozvážnější kolegyně už dost praxe. To podtrhla i tím, že mi za několik dní potom nabízela stejně energicky další číslo, když takticky lovila přímo před daňovým úřadem, kde jsem stál frontu ještě před otvíračkou. Znalá místních poměrů tam na mě začala rovnou polsky. Měla šanci tak 80%, že se trefí. Ale o tom až jindy.

Sedmnáctý máj, do průvodu hraj

Když jsem blog inzerovala s tím, že jeho spuštění na 17. května je stylové, nemuselo všem být jasné, co je stylového zrovna na tomto dni. Stupeň stylovosti by se jistě měnil v závislosti na tom, o jaký styl by šlo. Nám jde ale o styl norský a v tom případě je 17. květen, den norské ústavy nebo zkrátka „národní den“, tím nejnorštějším, co je na skladě.

Pojďme si nejprve odbýt nudné historické okénko (slabší povahy následující dva odstavce přeskakují). 17. květen se zapsal do dějin tím, že ten den roku 1814 vstoupila v platnost norská ústava. Po čtyřech stech let, kdy se hrdé norství naneštěstí pro Nory dalo provozovat výhradně v rámci takzvaného Království Dánska a Norska, to byla velká věc. Království Dánska a Norska, o kterém bychom si podle dnešních zpráv o zúčastněných státech mohli říct, že to muselo být výhodné partnerství rovných s rovnými, bylo personální unií řízenou z Dánska, ve které Norsko hrálo roli, řekněme, provincie. Pro Norsko to byla záležitost po různých stránkách nevýhodná a pro národní hrdost spíše potupná. Výhody v tom dost možná nějaké byly také, ale ty budeme asi muset oželet, protože si ze svého norofilně laděného studijního programu na žádné nepamatuju.

Tak jako tak se v roce 1814 naskytla Norsku šance na samostatnost. Jak si z dějáku jistě všichni vybavujeme, jsme vlastně v době Napoleonských válek. No a Dánsko se sčuchlo se špatnou stranou, tedy s Napoleonem. Z takové věci jsou zpravidla po ukončení války samé nepříjemnosti, a jednou z nich byla pro Dánsko ztráta Norska. Norové nelenili a rychle sesmolili ústavu, což byla v té době dost moderní věc – kdo za něco stál, nějakou si napsal. Plány byly velké, ale abychom to zkrátili, po mírných peripetiích skončilo Norsko v – chvíle napětí – personální unii se Švédskem. :) Zní to vpravdě jako z deště pod okap, ale pokrok to byl. Norsko dostalo volnou nebo skoro volnou ruku v mnoha oblastech a tu slavnou ústavu si taky mohli nechat. V roce 1836 někoho napadlo, že by se v ten den mělo plošně kalit, byl vyhlášen norský národní den a od té doby se tedy kalí. Konec historického okénka.

Otázky, které jsme si kladli, když jsme se v ten slavný den ve svých nápadně turistických úborech vydali do centra na obhlídku, byly, proč se pořád tak moc paří i po tak dlouhé době a (hlavně) proč se paří tak, jak se paří. Ať se na to člověk dívá, jak chce, je to pořád politický svátek, tak jakýpak copak. U nás se na 28. října (nebo září, nebo v jiný podobný den) nikdo moc nepřetrhne, že by se něčeho účastnil, a už vůbec ne v kroji.

Tím jsem tak trochu nakousla ten způsob oslav, tak si na něj pojďme posvítit víc. Základ je obléct se do kroje, pokud ho máte (což máte). Pokud ho nemáte, nebo pokud vaše národní cítění nepřekročilo úroveň pociťované trapnosti, když se do něj navlečete, jdete v obleku, šatech nebo něčem podobném, v čem byste se nemuseli stydět do divadla. (V Norsku se teda do divadla může, v čem chcete, a není to až tak divné, ale to je momentálně spíš na okraj. Představte si české divadlo.) Z neformálních statistik, které jsme vypracovali v terénu, vyplývá, že v kroji jde tak 85 % žen a 10 % mužů. Norské ženské kroje jsou oproti českým poměrně decentní a elegantní, zato mužské vypadají podobně jako jinde po Evropě, včetně podkolenek. U některých exemplářů se nám vybavili leprecháni, asi kvůli velkým sponám na botách. No a pak jsme taky viděli pána v kiltu, ale to byl úlet.

Tak dobře, kroj máte na sobě, norskou vlajku jste na stožár, co máte na zahradě, vytáli už včera, co dál? Dál potřebujete jednoznačně mávátka! Různé druhy copů, stužky v barvách norské trikolóry na nich a připínací pentle jsou volitelné, ale mávátko mít musíte (jsou to malé norské vlajky na tyčce, myslím, že u nás by se obdoba mohla dát pořídit v obchodě pro hokejové fanoušky, jestli takový existuje). Pokud si jich omylem koupíte víc, než unesete, napícháte je do květináčů na balkóně a do záhonů před domem. Vaše dítě potřebuje navíc píšťalku, trumpetku nebo řehtačku. A jde se do centra.

Nemám moc přehled o jiných městech, tak pojďme konkrétně na Oslo. Nasedáme na metro na naší zastávce, což je třetí od konečné, do centra půlhodina. Pocit je to nezvyklý, ale v džínách a bundě si přijdeme jako kreténi. Líp než Pavel bych to nevystihla, předávám tedy slovo:

Už jste někdy měli ten strašný sen, že si jen tak v klídku jedete metrem, ale něco je přeci jen špatně? Všichni jsou totiž oblečeni úplně normálně, ale vy máte na sobě jen ponožky a nic víc. Já ten sen neměl, ale zato jsme to tu zažili v praxi. Pocity byly totiž hodně podobné těm, které byste mohli mít v tom snu. Řekli byste si, že na džínách a čisté sportovní bundě nemůže být v den, kdy to vypadá na déšť, nic špatně. Chyba lávky. Tohle by totiž platilo jen za předpokladu, jak Anežka naznačila výše, že by všichni okolo vás neměli kroj, nebo alespoň oblek, aby se neřeklo. Anežka sice prohlašuje, že můj oblek by situaci opravdu nezachránil, ale i tak by to bylo lepší, než jen ponožky. Tedy chci říct džíny a nepromokavá bunda.

Nicméně pokračujeme v krasojízdě, oblečení-neoblečení. Na frekventovaných stanicích v centru už je celkem velká tlačenice a nástup do metra i vycházení ze stanice koordinuje relativně velký počet pracovníků dopravního podniku v reflexních vestách. Měli jsme pocit, jak nejedeme s předstihem, ale nejedeme. Hlavní třída poblíž zámku (i dál od něj) je naprosto zaflákaná, lépe řečeno silnice je úplně prázdná a ohrazená zábranami, okolo kterých se už teď z obou stran tísní zástup okrojovaných Norů a pár takových, jako jsme my. Nikdo si nechce nechat ujít průvod, co tudy za nějakých dvacet minut půjde (a půjde a půjde, po dobu dalších několika hodin), proto se sem konec konců taky vypravili! Všichni si přejou všechno nejlepší „ke dni“ (tohle přání lze aplikovat kdykoliv v týdnu okolo, každý ví, o jaký Den jde) a děti pískají na píšťalky.

Norové mají průvody z nějakého důvodu hrozně rádi, i když (zatím) nevíme proč. Možná někdy přijde na přetřes i ten prvomájový, nicméně na sedmnáctého je to průvod dětí. Každá základka ve městě do něj vypraví svou jednotku – jsou to hlavně malé děti, ale i větší a k našemu velkému údivu i puberťáci. Všichni načesaní, v kroji nebo v nedělním (pokud to nejsou maturanti, kteří jdou v montérkách, ale to je zase na jindy) a hrdě se nesou za doprovodu pochodových kapel s bubny a dechovými nástroji, které operují snad na každé škole a mají členy všech věkových kategorií. Neumím si moc představit koordinování českých školáků v průvodu, ale o ty norské si nikdo nemusí dělat starost. Pochodují tak profesionálně, jako by to byl školní předmět, a, jak poznamenal náš Air BnB hostitel, u kterého jsme na začátku bydleli a který jako učitel s dětmi v průvodu chodívá, zlobí jenom do té doby, než to začne. Jak se rozejdou, jsou jak v tranzu :) První jde nosič školní standarty na tyči, či jak to nazvat, která má dva až čtyři dlouhé provázky, kterými se balancuje ve větru. Ty pochopitelně nesou další dva až čtyři (symboličtí) „nosiči“. V roli hlavního nosiče se děcka střídají, aby nikdo nepřišel zkrátka. Následuje, asi podle věku dětí nebo rozpočtu školy, „vlajkový prapor“ (třeba dvanáct děcek v útvaru, která nesou velké vlajky) a spousta mávátek, nebo jenom spousta mávátek. Mají i různé léty ověřené vychytávky – třeba opasky s takovou kapsičkou, do které se dá zapřít konec tyče od vlajky, aby to děcka celou dobu unesly a zároveň se sjednotily.

Účelem průvodu, tedy kromě rituálu vykonání průvodu jako takového, je dojít po hlavní třídě před královský palác a tam na sebe zamávat s královskou rodinou. Celá sláva začíná okolo desáté a končí kolem jedné druhé odpolední, kdy se královská rodina zřejmě odebere do útrob zámku, aby zahájila kompenzační cvičení na zápěstí a bicepsy, které mají z toho mávání celé zkřečované, rozmasírovávajíce si tváře, aby se mohli přestat usmívat. Přemýšleli jsme, jestli je cílené nedělání průvodů něco typicky českého, nebo jestli u nás průvody dříve bývaly a lidi na ně chodili, protože chtěli, a ona pro mě osobně velmi dobře pochopitelná alergie na mávátka přišla až s komunizmem. To nevíme, protože jsme na to moc mladá písklata :)

Ceremoniál máme za sebou, tak co s načatým dnem? O tom vám poví zase Pavel. Samozřejmě cestou domů si ještě dáte tradiční párky nebo klobásky v housce nebo v bramborové placce a zmrzku (tu jsme si teda nedali, protože letos na to moc nebylo počasí, což samozřejmě Norům nevadilo). Podle různých zdrojů, co máme k dispozici, vyrazíte s přáteli na slavnostní oběd, nebo večeři (sleze se několik rodin a ještě v kroji nebo obleku si dál gratulují ke dni nad jídlem a šampaňským). No a komu toho ještě ten den bylo málo (což se z mladší generace stává hodně lidem), vyrazí někam pokračovat v oslavách a vyzkoušet, co všechno se dá v rámci té celostátní kontroly prodeje alkoholu zažít (a zažít se dá hodně, soudě podle zbytků oslav, co se dají zaslechnou ve městě, ještě když jdete druhý den ráno do práce).

Dovedete si představit, že byste šli s upřímným nadšením v srdci zapíjet třebas 17. listopad a vaši dobří přátelé by vám kvůli tomu nezačali shánět kvalifikovanou odbornou pomoc? Kdy byste se vy chopili vlajky a šli nadšeně oslavovat to, že jste Češi? Já s Anežkou jsme se shodli, že asi skoro nikdy. Pátrali jsme tedy alespoň v paměti, kdy to dělají ostatní lidi. Kdy jsme naposledy viděli českou vlajku v ulicích, jak ji někdo hrdě třímá? Ano, když byl hokej. A kdy předtím? Když ji nesli v průvodu neonacisté…

O jménu našeho blogu a tak vůbec o počasí

Možná vám při prvním rozkliknutí odkazu na náš blog proletělo hlavou, jestli my jsme na ty naše neupadli... „Světlo v noci, tma ve dne?“ To jako má být nějaký tajemný, nebo ezoterický, nebo filozofický, nebo jaký? Nebojte se, nebude to tak horké. Zmiňovaným oblastem se nebudeme vyhýbat (minimálně na filozofický nádech dojde určitě), ale nebudeme je ani nutně vyhledávat. Chtěli jsme, aby název našeho blogu měl nějakou spojitost s Norskem, ale ano, máte pravdu, chtěli jsme být i zajímaví. Na přetřes přicházely různé varianty. Například jedna naše kamarádka, co teď bydlí s rodinou v Německu, má blog „Srnka v SRN“ (mimochodem velmi dobrý). Uvažovali jsme sice o parafrázi „Osli v Oslu“, ale nakonec jsme se rozhodli jít do něčeho krapet méně hodnotícího, nad čím by navíc Anežka tolik neohrnovala nos. A jelikož jsem šel zrovna zatáhnout rolety, abychom se trochu vyspali... tadá!

Takže když už jsme to nakousli, pojďme se podívat na to, jak je to s tím světlem (ta druhá část s tmou přijde až za pár měsíců). Chýlí se desátá hodina večerní a venku sice už není světlo jak v pravé poledne, slunce je schované za obzorem, ale stejně by se na zápraží dalo ještě celkem pohodlně číst (na písmena byste neviděli spíš poroto, že byste se klepali zimou, než že byste měli málo světla). Když jsem tu byl na pohovoru a když jsme sem přijeli, přišlo mi to tu se světelnými poměry vlastně skoro stejné jako u nás. „Oslo je ještě hodně na jihu, tak to tu bude skoro jako u nás, nevím, co všichni ti blogeři šílí“, utěšoval jsem se (blogy pro nás totiž byly docela zajímavým neoficiálním zdrojem informací – z té široké škály lepšího i horšího, co je na internetech k mání, nás zaujal například tento: http://www.lifeinnorway.net/author/david-nikel). Jenže to mi nedošlo, že jsme se pohybovali poblíž rovnodennosti. Vtip spočívá v tom, že se liší amplituda té funkce, průsečíky s osou jsou stejné (kdo nevíte, o jaké že to funkci mluvím, nezoufejte, znamená to, že jste vlastně normální)! Jsme tu teď měsíc a tři čtvrtě. Za tu dobu se den prodloužil o neuvěřitelné 4 hodiny a 4 minuty! Pro srovnání, v Brně to bylo za tu samou dobu o 2 hodiny a 39 minut. Dneska tu tedy den trvá 17 hodin a 20 minut (v Brně je to 15 hodin a 33 minut). A 21. června, až bude den nejdelší, si ho tu užijeme krásných 18 hodin a 50 minut (jestli do té doby neumřeme na nedostatek spánku). V ČR bude mít nejdelší den přibližně 16 hodin a 23 minut. A to nesmíme zapomínat, že tu slunci nikdo ještě nevysvětlil, že by po „oficiálním“ západu mělo postupně skutečně přestat svítit, je totiž vidět, i když už je dávno pod obzorem (všechny časové údaje získány z http://www.timeanddate.com/sun). Já mám světlo hodně rád, mám v oblibě velká okna, žárovky v našem bytě v Brně jsou neekologicky silné a vůbec. Ale tohle? Co budu dělat? Na rozdíl od Anežky se budím s ranním světlem. Vypadá to, že ještě budu setsakra vděčný za to malé okno do našeho pokoje, o kterém jsem si myslel, že mi bude vadit.

Světla si tedy užijeme nadbytek, horší to ale bude s teplem. Z toho, co jsem do teď viděl, bych řekl, že vozit si sem kraťasy a sandály bylo vyloženě neuvážené plýtvání místem v batohu. Můj norský kolega v práci mě sice přesvědčuje, že uprostřed léta se tu normálně opalují a koupou v moři, ale můj norský kolega (který ke všemu pochází ze severu Norska!) zároveň sedí u otevřeného okna v krátkém tričku, když já si na druhém konci místnosti přioblékám mikinu. K čemuž Anežka dodává, že jestli je tu někdo zimomřivý typ, Pavel to zrovna není. Je ale pravda, že podmínky se tu asi hodně mění s nadmořskou výškou. Vždycky když vyjedeme z centra (cca 10 m n.m.) k našemu bydlení (380 m n.m.), cítíme znatelné přituhnutí. Tuhle drobnost jsme zapomenuli brát v potaz při plánování jednoho z našich prvních výletů po okolí. Cesta zpět k nám domů vedla přes malý kopeček. Jak to dopadlo ilustruje následující obrázek.

Ano, správně, notný kus zpáteční cesty jsme se bořili v závějích (v teniskách) a doufali jsme, že je vrstva zledovatělého sněhu v hloubce ještě dost pevná, protože to tlumené zurčení vody, která odtávala a odtékala pod závějemi, bylo místy poměrně hlasité... Naštěstí se ani jeden z nás nepropadl do žádného potoka a výlet jsme si hezky užili.

Další zajímavý rys místního počasí je, že se rychle mění. Nevíme, jak je to možné, ale přijde nám, že se rychleji mění z ošklivého na pěkné než obráceně, což je vlastně dobře. Když se tady rozzáří slunce, je se totiž opravdu na co dívat a všechny barvy jsou tak syté, až oči přecházejí (i když to na fotkách třebas není vidět :).