Vážení přátelé, je tomu teprve týden a půl, co se stala ta velká věc. Nechtěl jsem to celé zakřiknout, proto jsem o tom nenapsal dřív (a taky proto, že jsem někdy líný nebo neukotvený, ale to nezní tak dobře). Ale teď už je to oficiální. Už jsme konečně způsobilí s Anežkou dělat takové ty dospělácké věci. Jako třebas mít vlastního doktora, vlastní pojištění vybavení domácnosti nebo, světe div se, na vlastní účet přijímat vlastní mzdu (čekali jste snad něco jiného?) ;-). Máme už totiž oba fødselsnummer, neboli jedenáctimístný magický klíč k otevírání všech dveří. Nebo alespoň některých z těch, co byly doteď zavřené. Pojďme ale začít pěkně od začátku.
To se to řekne, no jo, ale kde takový začátek je? Máme tu totiž co do činění ne s bermudským trojúhelníkem, ale s norským magickým kruhem (pro hnidopichy kružnicí) a tam se tedy začátek hledá dost špatně. Ti akčnější z vás už asi vložili ono tajemné slovo „fødselsnummer“ do nějakého překladače. Například z Google Translate vypadne paskvil ve stylu „národní identita“. Když to vezmete po kouscích, získáte „narození“ a „číslo“, s čímž už budete realitě o míle blíž. Nejlíp se to dá totiž asi přeložit jako „rodné číslo“.
Víte, dokud tuhle vzácnost v ČR máte, ani vás nenapadne, v kolika situacích ji zcela bezmyšlenkovitě používáte. A věřte, že v zemi, která je tak centrálně organizovaná a propojená, jako je Norsko (nechtěl jsem přímo použít slovní spojení „velký bratr“), je to ještě o kousek dál. Tak například, abyste si mohli pronajmout byt, jak poznamenala Anežka v předcházejícím příspěvku, musíte nejenom smlouvu podepsat a uvést na ni svoje rodné číslo, ale i složit zálohu na speciální účet v bance. Řekněme, že smlouvu nějak ošmelíte, ale banku ne. Ale abyste si mohli účet v bance otevřít, musíte mít, jak jinak, rodné číslo. Tady nejsem tak úplně přesný, existuje ještě jakási obyčejnější a méně účinná varianta národního identifikačního čísla, než je rodné číslo (je to tzv. D-číslo), která by na otevření účtu teoreticky měla stačit taky, ale v praxi s ní narazíte na různá úskalí, jak budu popisovat dále.
Takže jak dostat rodné číslo? Aby vám bylo vydáno, musíte být registrovaní na policii. A hádejte, co je jako jedna z prvních kolonek na registračním formuláři? Ano, správně, někteří už jistě domysleli, že norská adresa. Takže si to shrneme. Abyste si mohli pronajmout bydlení a získat tak norskou adresu, potřebujete rodné číslo a účet v bance, abyste získali rodné číslo, musíte být registrovaní na policii, a abyste se registrovali na policii, musíte mít norskou adresu. Kruh se nám tedy pěkně uzavřel. Abyste do tohohle bludného kruhu vstoupili, je potřeba ho někde rozetnout. Nám v tom pomohli, jak pravidelní čtenáři už vědí, naši pronajímatelé. Ti se nejdřív podivovali, že by existovala v systému, kterým ročně projde x desítek tisíc lidí přicházejících do Norska, taková chyba. Zavolali si tedy pro jistotu do banky, kde jim potvrdili, že o tomhle problému vědí, ale účet nám stejně otevřít nemůžou a že to tedy musí vyřešit někdo jiný. Zálohu za nájmy jsme tedy nakonec prostě poslali na účet našich pronajímatelů, místo na vázaný účet, jak tu praví standardizované smlouvy, místo rodného čísla jsme použili data narození a to byl náš první krok ke vstupu k opravdové norské identitě. Alespoň tedy po té formální stránce. Magický kruh byl rozetnut a teď už vše mělo být růžové a snadné...
Tolik teorie – jaký byl zelený strom života? Přidal k tomu ještě několik vtipných situací. S tím registrováním na policii to totiž taky nebylo tak jednoduché. Celé se to má, jak jedna z několika oficiálních stránek sloužících cizincům pro zorientování po příchodu praví, stihnout do tří měsíců od vstupu do země. Jakožto občané EU máme výhodu, že to pro nás jsou alespoň ty tři měsíce. Tedy, výhodu... taky by se to dalo podat tak, že spoustu lidí prostě vezmou přednostněji, protože nad nimi chtějí mít lepší přehled. Takže při mém prvním pokusu si zaregistrovat s policií schůzku (ano, jiný způsob, než přes webový formulář, není – lidé bez internetu už prostě neexistují) na mě vyskočila hláška, že během následujících 3 měsíců není k dispozici žádný volný termín. Uf. Co teď? Našel jsem na stejných webových stránkách otevírací dobu místního oddělení imigrační policie a rozhodl se vydat na osobní průzkum. Příslušnou adresu jsem našel snadno. Krom směrovek po okolí ji prozradil i několik desítek metrů dlouhý had nejrůznějších čekajících lidí. A to ještě 20 minut před otevírací dobou. Takové čekání v podobné frontě dá mimochodem dost prostoru k úvahám nad tématy volnosti pohybu po světě, kulturních rozdílů, rovnosti lidí a podobně. To by se někteří xenofobní čecháčkové (ještě že ne všichni Češi) nestačili divit. Ale o tom až někdy jindy. Po necelé hodině čekání mi milá slečna u vchodu vysvětlila, že tam mi bez rezervace pomoct nemůžou, že jako občan EU stejně můžu (čti musím) všechno vyřizovat v centru pro zahraniční pracovníky támhle přes ulici a že co mají na internetu, neví, ale asi to tedy není pravda a termíny že se určitě nějaké přidají, že to je jen nápor po velikonocích.
Fronta naproti dávala tušit další hodinku zábavy, ale vzhledem k tomu, že do práce jsem to na čas stejně nestíhal a navíc mi tam ochotně řekli, ať to neřeším, že prostě vzali cizince a to, že se musí oficiálně dostat do země, je toho holt součástí, jsem se rozhodl zkusit štěstí. Navíc mi tam mohli vyřídit daňovou kartu, kterou jsem stejně potřeboval, abych mohl dostat výplatu, takže čekání byla jasná volba. Neodpustím si podotknout, že to, co tam předváděli kulturně blízcí soudruzi Poláci pro mě bylo už trochu za hranou, se slzou v oku jsem vzpomínal na Araby z první fronty, ale co už, východoevropané z našich luhů a hájů by opravdu nebyli jiní. Ten den jsem tedy nakonec zařídil alespoň výše zmiňované D-číslo (jen pro zajímavost, ono „D“ pochází z Direktoratet for sjømenn – námořní ředitelství; číslo bylo původně vydáváno lidem, kteří pracovali na lodích, často byli výpomocí z ciziny a ať tak nebo tak, vlastně byli „všude zdejší“).
Po obdržení D-čísla jsem se tedy posunul alespoň o krok, což mělo nejen blahodárný psychologický účinek, ale taky mi to umožnilo otevřít si bankovní účet. To bohužel také neprobíhalo úplně bez problémů. Počínaje tím, že drtivá většina bank zavírá v půl čtvrté a konče tím, že jako cizinec jste prostě nedůvěryhodní, zvláštní případ a vůbec. Na to, kolik je v Oslu cizinců, bych předpokládal, že už musí mít všechny paní a páni za přepážkami všechno zmáknuté zpaměti, ale chyba lávky.
Když jsem se v jedné z největších bank (jménem Nordea) telefonicky ujistil, že D-číslo mi bude na otevření účtu stačit, doufal jsem, že to bude platná informace. Na pobočce mi ale pán s lítostí začal vysvětlovat, že mají nové nařízení a že to číslo mi prostě nestačí, že budu potřebovat alespoň ještě doporučující dopis od mé banky v ČR. Chvíli jsem zůstal stát a přemýšlel, jaká je šance, že by si ze mě pán jen dělal legraci. Pak jsem si sám sebe představil, jak se po telefonu dožaduji od některé z českých bank, kde mám účet, doporučujícího dopisu, minimálně v angličtině, nejlépe v norštině. Dalších několik vteřin jsem se snažil nezačít smát úplně nahlas. Moje snahy uhrát to na předložení výpisů za několik posledních let se minuly účinkem, tak jsem se, po pravdě už jen pro pobavení, snažil vyzjistit, co by tedy ten slavný doporučující dopis měl obsahovat. Pán odpovídal stylem: „no, měl by to být dopis.... a měl by být doporučující, no... a... víte, ono je to hodně nové nařízení, teprve pár dní...“. Aha. Tak jo. V druhé ze dvojky největších bank (čti mastodontních, nemoderních, atd. – něco jako je v Česku ČS nebo KB), jménem DNB, jsem už pořídil. Pominu, že polovina informací o poplatcích, co mi slečna řekla, prostě nebyly pravda, ale účet mi po třítýdenním procesu zařídili, přišla mi karta (na které si v Norsku nemůžete změnit PIN!) a svět byl vůbec veselejší místo. S posláním výplaty to bylo horší, naše účetní se trochu vykroucala, že by to jako šlo, kdybych fakt chtěl, ale že je to nějaké papírování a navíc, až dostanu skutečné fødselsnummer, tak se to složitě páruje a kdesi cosi. Řekl jsem si, že s penězi ještě vyjdeme, a tak tedy že počkám. Nechápal jsem sice, proč by to měl vůbec být nějaký problém, ale co už...
Mezitím se opravdu otevřely volné termíny na schůzku s policií, respektive s centrem pro zahraniční pracovníky, které lidi z EU vyřizovalo, a tak po dalším měsíci a něco čekání (dřív volný termín nebyl) nadešel den, kdy jsem měl dostat své skutečné fødselsnummer. Policie mě zaregistrovala, paní se sice chvíli podezřele dívala na mou pracovní smlouvu, že co to jako dělám jako ten R&D inženýr, ale nakonec shledala, že nejsem převlečený polský tesař a odklepla mě jako registrovaného, načež mě přeposlala o přepážku vedle, aby mi konečně mohli dát fødselsnummer. Když jsem dostal na vyplnění úplně ty samé papíry, jako před tím na D-číslo, trochu jsem znejistěl. Vzápětí jsem konečně pochopil, proč se naše účetní tak kroutila. V registru obyvatel prý nejde změnit identifikační číslo. Musí mě tedy prý smazat pod D-číslem a nově zavést pod norským rodným číslem. (Technická vsuvka – úplně jsem si představoval ty dva pány softwarové inženýry: „Hej, Eriku, mám do toho systému dát uživatelům možnost měnit ten první sloupeček tabulky? Neblbni, Ole! To je přeci rodný číslo, to dostaneš po narození a to se nikdy, nikdy nemění!“). Tato nemožnost změny je dohnaná do té dokonalosti, že po přeregistrování v bance mi např. přišla nová platební karta (s dalším pinem, co nemůžu změnit, k zapamatování, zrovna, když jsem si konečně zapamatoval ten první!).
Po těch velkých změnách jsem dostal dokonce možnost zřídit si v bance po internetu takzvané BankId. A to přes to, že mi bylo prve řečeno, že to cizincům nevydávají. BankId je takový způsob autentizace. Jednoduše tím říkáte, že vy jste skutečně vy. Oproti normálnímu přihlašování do banky tohle ale funguje všude. Je to vaše jedinečná identifikace proti registru obyvatel, takže s BankId můžete najednou po internetu otevřít účet u jiné banky za pár kliků, aniž by vás kdy viděli, můžete komunikovat s daňovým úřadem, můžete se zaregistrovat do zdravotního systému k obvoďákovi a podobně.
Takže slepice, nebo vejce? Díky lidem ochotným přiohnout pravidla někde mezi. A nakonec malá poznámka na závěr – ještě že v Norsku jsou alespoň od všech důležitých formulářů k dispozici i anglické verze (a taky polské, švédské, „středovýchodní“ a kdoví jaké... ne, české ne) :). To by mě mimochodem zajímalo, jestli české úřady nabízejí důležité formuláře, když ne v ukrajinštině a ruštině, tak alespoň v angličtině. Víte to někdo? Protože i když to trvalo dlouho a bylo to místy tragikomické, vlastně to proběhlo dost v klidu. Silně pochybuji, že bych měl jako cizinec v ČR stejně snadnou cestu.
