Pokud máte (nebo kdybyste měli) vlastní dům, ve kterém s rodinou bydlíte, zřídili byste v přízemí či v suterénu jedna plus jedničku a pronajali byste ji cizím lidem?
Když jsem nám začala hledat vhodné útočiště „na Finnu“, tedy na ultimátním norském inzertním serveru finn.no, kde Norové inzerují naprosto všechno od bytů k pronájmu přes nabídky pracovních míst až po hračky pro děti za odvoz, trklo mě, kolik z malých bytů nabízených k pronájmu je součástí rodinného domu. Vím, že i v Česku funguje strategie koupit větší byt, než zrovna potřebuju, a dokud s rostoucími dětmi potřeba nevznikne, pronajímat jednu či dvě místnosti. Tady je to podobné, jenom ve větším. Musím říct, že je to pro moje současné nastavení těžko pochopitelné, i když je to jedna z věcí, o kterých v poslední době hodně přemýšlím. Ale vlastní byt – a tím spíš vlastní dům – je pro mě vlastně místem, kam uteču před světem. Neumím si zatím představit, že bych si tam nastěhovala někoho cizího. Asi bych měla obavy, že půjde dolů úroveň komfortu a soukromí, nebo nevím, co to vlastně je.
Nakonec jsme v jednom takovém bytě, který je součástí rodinného domu (i když stavebně oddělenou), zakotvili a moc se nám tu líbí. Jsme dál od centra, ale na metru, máme to kousíček do lesa, když není zrovna zataženo jako dneska, máme famózní výhled na jezero, čtvrť je velice poklidná (a všeobecně i velice drahá, což se nás naštěstí nedotklo). Byt je útulný a po zařízení k obrazu našemu i dobře funkční. Jedinou nevýhodou jsou poměrně nízké stropy, což ale zrovna pro nás dva takový problém není, a teoreticky i to, že je tu všechno takové zfušované (Pavlova vsuvka – což je největší „problém“ pro Anežku v tomto ohledu zformovanou jejím technicky velmi zdatným tatínkem :). Majitelé jsou si ovšem vědomi, že „už to bylo“, a jakkoli si jinak potrpím na to, aby věci byly udělané pořádně (rozuměj aby se třeba nerozpadaly), tady strategicky rozmisťujeme izolepu a, jak jsem si s mírným překvapením uvědomila, vlastně nám to vůbec nevadí.
Dost ale o bytu jako takovém, slíbila jsem napsat o tom, jak jsme na něj vyhráli výběrové řízení. Na inzeráty jsem začala odpovídat asi měsíc před odjezdem a po nějakých dvou týdnech jsem se poněkud topila v depresi. Nikdo nás nechtěl! Respektive nikdo s bytem v cenové relaci, kterou jsme si určili jako schůdnou, v přepravní zóně 1 s dojezdností do centra do půl hodiny a přitom obklopeném zelení nebo ideálně lesem nás nechtěl :) . Většinou se majitelé neozvali, a když jsem se připomenula, napsali, že už je pronajato nebo že chtějí pouze jednoho nájemníka.
Fenomén jednoho nájemníka je další z norských věcí, které jsme ještě zcela nerozklíčovali. Mnoho z inzerátů pouze jednoho nájemníka uvádělo přímo jako podmínku, jiné ne, ale majitelé nás odmítli s tím, že je nás o jednoho navíc. U garsonek pod dvacet metrů čtverečních bych to v podstatě chápala a kdo ví, třeba tu na to mají i nějakou normu. Ale proč někdo touží pronajmout klasický byt 1+1 o výměře 35 metrů jen a pouze jedné osobě, to opravdu nevím. Kvůli potenciálnímu hluku? Kvůli spotřebě vody? Nicméně voda tu není drahá a navíc ji většina domácností platí na základě výměry bytu, ne podle reálné spotřeby. A když si jeden člověk pustí nahlas televizi, parťáka na dělání hluku ani nepotřebuje. Tak jsme na to nadávali, a bydlení jsme pořád neměli. (Další Pavlova podepsaná vsuvka: Z nadhození tématu mezi kolegy mi tak nějak vychází, že pokud je někdo ochoten přistoupit tady na tak nízký standard jako cca 30 metrů čtverečních plus kumbál a prádelna na dva lidi, je prostě zákonitě podezřelý už ze své podstaty – je to vlastně prý malé skoro i pro jednoho.)
V momentě, kdy můj zájem vyignoroval i realitní makléř, mě napadlo, že možná navrch k našim českým adresám, telefonním číslům a jménům (která navíc nezkušenému oku nebezpečně připomínají v Norsku tak oblíbená jména polská) asi něco dělám fatálně špatně. Že bych nebyla zvolila vhodný formát zprávy, kterou jsem posílala? Než jsem vyplodila první odpověď na inzerát, který nás zaujal, prošel text řadou verzí. Psala jsem, kdo jsme, proč se stěhujeme a jak jsme skvělí. Psala jsem, proč je nabízený byt perfektní. Nevěděla jsem, jak formální to má být.
Všeobecně známým faktem o Norech je, že nemají rádi zbytečně dlouhé informativní texty. Napsat dlouhý email pro ně není výrazem slušnosti, ale neschopnosti se vymáčknout. Pokud chci po Norovi či Norce tři věci, je slušné napsat Ahoj, potřebuju tři věci. Věc jedna. Věc dva. Věc tři. (ideálně v podobě odrážek) Měj se! Řeči kolem obírají příjemce o čas a nutí k práci s rozborem textu, která je de facto veskrze zbytečná. Hlavní pravidlo norského slohu káže, že není hanba napsat tečku – vyplození dlouhého souvětí se opět neoceňuje, ale naopak považuje za známku neschopnosti ohraničit vlastní myšlenky a srozumitelně a přehledně je zformulovat. To jsem všechno věděla, věty jsem naformulovala na své poměry šokézně krátké (ano, když píšu norsky, tak to dokážu!) a výslednou délku textu okolo deseti řádků jsem považovala za dobrý kompromis. Obsáhla jsem všechny informace, které jsem považovala za zásadní, a zároveň mi to přišlo přiměřeně krátké.
Text jsem pak podle potřeby uzpůsobovala konkrétním nabídkám, nicméně neokouzlil nikoho. Nechápali jsme to, protože jsme věděli, že si Norové nájemníky dost vybírají (což je především u bytů, které mají ve vlastním domě, naprosto pochopitelné). Napsat něco málo o sobě nám proto připadalo důležité – musí si přece mít podle čeho vybrat. Ukázalo se ale, že první zpráva není pro výše zmíněný druh informací vhodnou platformou. Se svou (byť redukovanou) vyřídilkou jsem zřejmě působila dost podezřele! K této teorii jsem dospěla na základě toho, jak dobře zafungovalo zprávu až drze osekat.
To bylo totiž tak. Jednou jsem se chtěla zeptat na byt inzerovaný právě tím makléřem, který už mi jednou neodpověděl. Nechtěla jsem posílat zprávu, kterou už viděl, a zároveň jsem neměla čas. Tak jsem napsala asi toto: Ahoj, hledám s přítelem bydlení v Oslu, a byt, co nabízíte, nás zaujal. Můžeme se domluvit na prohlídku? S pozdravem. A to bylo ono! Druhý den jsem měla v mailu odpověď s návrhem termínu. Primárně jsme přes realitku pronajímat nechtěli, ale bylo to první pozitivní ostrůvek v tom moři nezájmu. O několik dní později jsem stejným způsobem získala odpověď od Siri, u které teď bydlíme. Uplatnila jsem dokonce i připravený odstaveček o tom, proč jsme nejlepší, protože po výměně několika emailů o informace toho druhu sama požádala. Domluvily jsme si prohlídku hned na druhý den po mém plánovaném příjezdu do Norska. Z emailů, co jsme si se Siri posílaly, jsem, nevím jak, nabyla dojmu, že majitelé jsou starší manželé. Když jsem si s nimi třásla rukou, musela jsem tedy tvrdě pracovat na neutrálním výrazu ve tváři. Nejenže jsou totiž Siri s Erikem mladí, ale taky mají tři malé děti. Za jejich asistence (respektive za asistence dvou z nich, protože kojenec příliš aktivně asistovat nemůže) mi byt ukázali, já jsem řekla, že se mi moc líbí, že dáme s přítelem Skype a že jim večer napíšu. Dali jsme Skype, shodli jsme se, že to chceme, napsala jsem. Tak nějak jsem si myslela, že už budem pronajímat. V odpovědi ale stálo, že to je super, a jestli tedy můžeme po Velikonocích přijít na druhou prohlídku oba. Mě už si prohlídli, ale chtěli si prohlídnout i Pavla. Navíc co kdyby se jemu byt nelíbil, až ho uvidí naživo? To, že jsme po našich mírně frustrujících zkušenostech byli ochotní vzít ledacos, a také to, že hostel je výrazně dražší než pronájem, jsou věci, o kterých v sociální jistotě žijící Norové všeobecně, zdá se nám, příliš nepřemýšlí.
Smluvili jsme tedy nový termín a místo hostelu se prozatím ubytovali v AirBnB u Alfa Martina. (Mimochodem kdybyste chtěli přespávat v Oslu, můžeme jedině doporučit. Obzvláště pokud službu AirBnB neznáte. V Norsku, zdá se, ji aktivně zná a využívá mnohem víc lidí než v Česku.) Náš hostitel měl naštěstí k pronájmu několik pokojů, takže jsme za cenu dvojího stěhování z místnosti do místnosti a díky velké vstřícnosti z jeho strany vyřešili skutečnost, že jsme nebyli schopní říct, kolik dní u něj potřebujeme bydlet, a dvakrát jsme protahovali. Nakonec z toho byly tři týdny, po které jsme vyřizovali skutečný dlouhodobý pronájem.
Když jsme přišli na druhou prohlídku a i Pavel na místě řekl, že je byt perfektní a že ho určitě berem, oba jsme si mysleli, že už to teď bude jen o papírech. Majitelé nás ovšem zaskočili s tím, že ten týden mají ještě další prohlídky a že by rádi dali všem stejné podmínky. A taky teda potřebujeme reference. Vlastně se mi zdálo, že jim je divné, proč se do toho pronajímání pořád tak hrneme, vždyť času je dost!
Reference nám taky daly trochu zabrat. Nebylo nám jasné, kdo nám má referenci dát, když jsme oficiálně nikdy od nikoho nepronajímali. Prý ale stačí i nadřízený z práce. Přišli jsme s návrhem, že by nám ji mohl dát předseda sdružení vlastníků v našem paneláku a moje bývalá nadřízená (jedna reference je totiž celkem suchá, lepší jsou tak tři). A oni že jako ano, ale jestli by nebyly i nějaké norské reference? Nakonec z toho vyšel Pavlův nový šéf, pro kterého v té době pracoval asi týden (a díky bohu za to) a náš hostitel Alf Martin, který, když viděl naše zoufalé výrazy po druhé prohlídce, se sám nabídl, že nám referenci rád dá. A pak jsme další týden čekali, než se u nich vystřídají všichni další zájemci a než si to rozmyslí.
Vlastně nevíme, proč si nás nakonec vybrali. Je možné, že ostatní zájemci měli jiné nároky a vadily jim věci, které nám nevadily (jmenujme vzdálenost od centra, nízký strop nebo dupající děti). Možná že hned zkraje pochopili, že jsme rozkošní a nejlepší, ale nechtěli ostatní odmítnout, než přišli na prohlídku. Možná kombinace obojího nebo ještě něco jiného. Důležité je, že se nám tu bydlí krásně a s majiteli i jejich dětmi vycházíme perfektně. A ten výhled!
Jako poznámku pod čarou bych ještě podotkla, že bez norského rodného čísla samozřejmě nejste schopní splnit všechny náležitosti pronájmu, například vyplnit hlavičku nájemní smlouvy nebo otevřít v bance speciální konto na složení zálohy. Když vás ale někdo skoro tři týdny honí po prohlídkách, obvolává vaše reference a pak si vás vybere, tak už vám to pronajmout chce, což se vyplatí. Do smlouvy jsme dali data narození a s účtem na zálohu jsme to nějak sešmelili, nechtěla jsem si popravdě ani představovat, jak by něco takového probíhalo v nějaké realitce (asi nijak).
A co vy, kdybyste vlastnili dům s malým bytem. Ubytovali byste si tam dva lidi třebas z Rumunska či Ukrajiny (nač si něco nalhávat, Česko tu totiž pro většinu lidí je stejně divoká východní Evropa, jako pro nás třebas to Rumunsko nebo Ukrajina)?
