Montérky, sex a alkohol aneb přechodové rituály v Norsku

Než se tentokrát vydáme na exkurzi po členité krajině norské kultury, dáme si opáčko z humanitního základu: Přechodový rituál je, když… (následuje kontemplativní pauza, ve které si všichni opakují, co se pravděpodobně neučili ve škole).

Anglická Wikipedie praví, že jde o „oslavu přechodu, který nastane, když jednotlivec opustí jednu skupinu a vstoupí do jiné. S přechodem je spojena významná změna sociálního statusu.“ Takže třeba křtiny, svatba, obdržení občanky, kněžské svěcení, zasvěcení… nebo poslední zvonění. O posledním zvonění to bude dnes, přesněji řečeno o jeho norské verzi, kterou oproti té české nesfouknete za den. Ani za týden. Typický maturant tu svou středoškolskou docházku rituálně uzavírá celý měsíc. Popis vší té parády by se jistě dal šmahem shrnout jako měsíc hluku a bordelu. Jak to ale pozorujeme, nacházíme v tom silný společenskospirituální prvek. Právě proto ten humanitně laděný úvod namísto popisu poblitého metra a odpadků na Tryvannu (viz. dále), který by se jinak i nabízel.

Maturant/ka se norsky řekne russ a onomu měsíci se říká russetid, zájemci o pohnutou etymologii těchto divných slov se můžou (v norštině) pokochat zde. Co celý ten měsíc proboha dělají? No, to záleží. Někdo asi skoro nic, jiný snad až moc. I když těžko říct, možná je to právě akorát. Pojďme si to tedy rozebrat.

Russetid začíná většinou někdy v dubnu a končí na 17. května, v den norské ústavy. Jak už víme, odehrávají se tento den průvody dětí a mládeže. Právě takový průvod může být poslední šancí předvést se ve svých tou dobou už notně použitých a zadělaných montérkách. Ano, v montérkách. Ty jsou totiž dnes nejvýraznějším atributem maturantů. Podle barvy se pozná, na jaký druh střední školy maturant/ka chodí. Barev je povícero, ale v praxi jsme viděli tři – červené montérky jsou pro studenty z obecně zaměřených středních škol (těch je k vidění zdaleka nejvíc), modré jsou pro studenty škol se zaměřením na ekonomii a služby a zelené pro studenty ze zemědělek (těch jsme viděli jen málo). Na montérky patří pochopitelně potisky, výšivky a flitry, oblíbené motivy jsou jména a – jak jinak – norské vlajky. A samozřejmě si na ně navzájem píšou lihovkama, asi jako na sádru, kterou ony v některých případech několik týdnů neprané kalhoty postupem času čím dál víc připomínají.

Kromě montérek nosí maturanti i speciální čapku, ze které navíc visí tkanička, na kterou se vážou uzlíky a přivazují malé blbosti, když dotyčný či dotyčná splní nějaký úkol. Nutno přiznat, že se okolo hry s uzlíkama šíří mírná kontroverze, což je pravděpodobně způsobené tím, že úkoly nezřídka zahrnují svlékání na veřejnosti nebo pití hodně alkoholu za málo času (nebo kombinaci obojího). Existují dokonce seznamy úkolů, často vydávané různými více či méně oficiálními „stundentskými párty radami“. Když namátkou nahlédneme do některých takových seznamů, najdeme opravdu různorodou směsici od celkem nevinných blbůstek jako „sněz šest bebe sušenek za minutu“ či „sněz Big Mac na maximálně 3 kousnutí“, přes výzvy jako „vypij 24 piv za 24 hodin“, až po úkoly dopomáhající šíření pohlavních chorob opravdu ve velkém, jako „vyspi se za jeden večer s dalšími nejméně dvěma maturanty/maturantkami, jejichž jméno začíná na stejné písmeno“. Noviny dokonce uvádějí, že problematických sexuálně orientovaných úkolů se vyskytovalo v různých seznamech už tolik, že pod tlakem všeobecné osvěty se poslední roky začaly alespoň měnit jejich formulace. Místo „během russetidu si užij alespoň jeden análek venku“ se tedy v novějších seznamech objevuje „během russetidu si užij alespoň jeden bezpečný análek venku“. To je jistě krok správným směrem.

Ale to jsme trochu odbočili od vybavení každého maturanta. Montérky a čapka tvoří jakýsi základ, na který se dá po libosti nastavovat. Firmy dodávající montérky prodávají zároveň i různé mikiny, bundy, kecky s norskou vlajkou a miliardu doplňků. Například jednotné nepromokavé bundy bývají k vidění hodně často a vzhledem k ročnímu období, kdy vás v Norsku ještě může zastihnout sněžení, je to pochopitelné. Když jste náležitě oblečení, potřebujete minimálně ještě vizitky a na 17. máje vydat maturantské noviny. Maturantské noviny jsme žádné nečetli, takže nevíme, co se v nich píše. Předpokládám, že nejrůznější blbosti, které člověku v tom věku přijdou zásadní nebo humorné. Na vizitky přijde fotka a citát, například nějaký motivační jako ten na jedné z vizitek, které jsme ukořistili: „Remember: You're the one who can fill the world with sunshine. Stay golden!“ Jiné citáty jsou filosofické, další humorné či rádoby humorné a ještě další úplně blbé – najdete pochopitelně všechno.

Vizitky si jednak maturanti vyměňují mezi sebou, což je poměrně intuitivní, a druhak, což už tak intuitivní není, je sbírají malé děti! Probíhá to tak, že když děti vidí někoho v montérkách, sesypou se na něj jako vosy na bonbon a vyfasují si vizitky, které jejich hrdina tasí ze speciální kapsičky u montérek. Mají je doma za všechny ty roky schované v krabičce a trumfujou se, kdo má víc. Zároveň drsňáky v montérkách nepokrytě obdivují a představují si, jak kúl bude, až oni sami budou mít před maturitou. Vlastně mi to připadá jako taková samovolná reklama na střední vzdělání – být maturantem je sexy!

Jo a abychom nezapomněli – potřebujete ještě autobus, nebo alespoň nějakou střední dodávku. A k tomu samozřejmě hodně barvy, protože kdo by chtěl dopravní prostředek bez osobnosti. Autobus si za tímto účelem můžete koupit od minulých ročníků, nebo třebas i s řidičem a DJem pronajmout od agentur, které se přímo na tohle specializují.

Co se s takovým autobusem pak dělá? No, pustí se v něm nahlas hudba, nanosí se do něj spoustu alkoholu, jezdí se jím v noci po městě a paří se kdekoliv a kdykoliv. Například na velkých párty festivalech, které se pořádají ve většině velkých měst. A o zbytku nebozí rodičové raději ani nepřemýšlí.

Utratit se na tom dá přesně tolik, kolik vám rodiče dají, což bývá vzhledem ke společenskému tlaku a konvencím docela dost. Na jednom webu pro mladé jsme se dočetli, že když to všechno sečtete, měl by maturant (tedy spíš jeho rodiče) počítat s průměrnou částkou někde mezi 10 000,- NOK a 50 000,- NOK na osobu (což je v místních podmínkách ekvivalentní tomu, jako byste si to představili v Česku s českými korunami).

Záhadou zůstává, jak po měsíci toho všeho virválu zvládají milí maturanti vlastně odmaturovat. Mezi 17. květnem a přelomem května a června, kdy se zkoušky konají, je přeci jen ještě trochu času, takže nejspíš adaptabilita mladého organismu situaci zachraňuje.

Zajímavé na tom všem je, že to všechno je tak nějak společensky nejen akceptovaný, ale vlastně i podporovaný jev. Prostě se to tak dělá, každý to ví. Např. výše zmiňovaný Tryvann je krásná přírodní oblast hned na kraji Osla, která se jednou ročně mění v místo pořádání jedné z taktéž již zmiňovaných párty. Večer prostě v metru směřujícím tímhle směrem jezdí během russetidu navíc 4 koordinátoři od dopravního podniku, kteří se snaží přesouvat maturanty do zadní části metra, aby mohl zbytek lidí prchnout dopředu. Obecně jsou v tomto čase maturanti tak trochu jako v „době hájení“, tedy je jim tolerováno takřka cokoliv. Nějak vlastně nevíme, co si o tom všem myslet. Na jednu stranu super, rituály jsou určitě potřeba, na druhou stranu to je jen jeden z dalších jevů ukazujících jistou rozpolcenost až dvojakost norské společnosti. Na jednu stranu tu je Norsko do jisté míry stádní společnost, kde se všichni chovají velmi podobně a vybočovat – to se prostě nedělá. Na druhou stranu to nakonec i v Norech samotných někdy pak bublá na povrch opačným pólem. Někde se ta energie vybít musí. Něco jako „sladkosti v sobotu“. Ale o tom snad jindy.